Parrainage d'enfants africains

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY DO GUINEJI 29. DÍL

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY BÁRY ŠTORKOVÉ Z CESTY DO GUINEJI V LISTOPADU 2012

Den dvacátý devátý, středa, Conakry

Jak žijí rodiny adoptovaných dětí?

Ráno jsem využila přírodního světla a rovnala všechny dokumenty. Kolem poledne si mě vyzvedl Simon s tím, že mi připravil program na celý den. Nejprve jsme jeli do kanceláře, kde jsem konečně dofotila úplně všechny děti. Pak jsme se vydali na návštěvu některých rodin. Jako první jsme navštívili dívku z projektu, která porodila malého chlapečka. Samozřejmě jsou všichni hrozně chudí, její bratr má na krku hrozivý nádor, ale rodiče ho odmítli poslat do nemocnice, protože nevěří doktorům. Rozhodli se pro tradiční medicínu, která prý chlapci určitě pomůže. Popravdě, když jsem chlapečka viděla, rodiče bych minimálně prohnala. Bylo vidět, že dost trpí a nemocnice by mu jedině prospěla (ano, i ta guinejská). Nebohé dítě, Bůh ví, jak dlouho takové utrpení vydrží.

Další rodina, kterou jsme navštívili, byla také neuvěřitelně chudá. Žili ve vyhořelém domě bez střechy, oken, podlah, nábytku… Zdrojem obživy je pro ně prodávání lilku a cibule, co vypěstují. Takhle jich žije asi patnáct. Děti chodí pro vodu do studny, která není nijak zabezpečená. Hloubku jsem raději nezkoumala.

Poslední rodina patřila k dívce, která otěhotněla, a její otec ji kvůli tomu vyhnal. Dívka tak přebývá u svého přítele. Oba jsou studenti, není jim víc jak 16 let. Živí se tím, že prodávají chleba u silnice – každý den od osmi ráno do půlnoci.

Zdravotní péče v Guineji – návštěva nemocnice

Po návštěvách jsme se stavili u Simonova strejdy, kde už jsem jednou byla. Dostali jsme najíst (ryba) a napít (to bylo moc dobré, takové sladké v pytlíčku). Na konec programu jsme navštívili jedno „zdravotní centrum“ a nemocnici. První zařízení vede 5 studentů medicíny, jediné vybavení, které mají k dispozici je fonendoskop, teploměr a stará prožraná postel, ve které vesele přebývá tolik roztočů a bacilů, kolik pacientů vyšetřovnou prošlo. V nemocnici to byl podobný pohled jako v té v Kissidougou, ale byla jsem obohacena o možnost vidět zubní ordinaci. Řeknu vám, že problémy se zuby bych tu opravdu mít nechtěla. Radši bych si nechala všechny zuby vypadat, než si nechat vrtat jediný mini kaz. Jedním slovem hrůza. Slavnostně slibuji, že nebudu reptat, když budu u zubaře platit nekřesťanský obnos jako obvykle.

Při cestě zpátky jsme procházeli kolem skládky, která byla plná špinavých dětí hledající cokoli cennějšího nebo užitečného. Večer jsem se vyskládala na terase a přemýšlela o tom, že mě čeká poslední týden tady v těchto končinách. Rozhodla jsem se taky ignorovat komáry a jejich kousance. Nemá to totiž cenu. Od toho, jak se škrábu, mám obrovské modřiny a prostě a jednoduše mě to už nebaví. Navíc mě začali žrát i mravenci (nasídlili se mi do postele) a kdo se s tím má pořád rozčilovat.

Den třicátý, čtvrtek, Conakry

Cesta do města a nákup na trhu

Rozhodla jsem se, že nebudu posera a vypravím se sama do města. Už jsem si tu totiž zvykla natolik, že mi ani nepřijde, že jsem široko daleko jediná bílá.

Dopoledne jsem tedy nasedla do taxíku a hurá na internet. Tam už jsem jejich stará známá, pán mě vždycky vítá, protože ví, že tam nechám spoustu peněz, jelikož jsem jediná, kdo si nosí vlastní notebook (s jejich klávesnicí bych se za chvíli zbláznila) a takové připojení je dražší, než když používáte jejich počítač. Hned jak jsem vešla, majitel přesunul půl místnosti, abych si měla kam sednout a celé dvě hodiny, co jsem tam byla, se na mě usmíval.

Pak jsem se vydala na trh. Nejdřív podél silnice v Lambanyi, kde jsem nakoupila vajíčka a bagety. S nákupem jsem se vmáčkla do taxíku, ohrožujíce bagetou paní vedle. Pak mě čekal trh u nás v Kobaya. Tam jsem se musela hodně krčit, abych se nepraštila o stříšky pseudo stánečků, když jsem mezi nimi procházela. Koupila jsem rajčata, okurky, mrkev, avokádo a salát. Sice ze mě byly prodávající dámy vždy lehce v šoku, ale nakoupila jsem vše potřebné. S nákupem jsem se vrátila domů, kde jsem nějakou dobu rovnala a kontrolovala další dokumenty.

Se stmíváním jsem se rychle pustila do přípravy salátu. Udělala jsem ho plný lavor a všichni přítomní se hned dali do jídla. Celkem jsem dělala salát pro 11 lidí a všichni si ohromně pochvalovali, takže jsem byla spokojená.

VÍCE FOTEK NAJDETE NA NAŠEM PROFILU NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/media/set/?set=a.522923011123160.1073741836.315668538515276&type=1