Parrainage d'enfants africains

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY V GUINEJI 27. DÍL

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY BÁRY ŠTORKOVÉ Z CESTY DO GUINEJI V LISTOPADU 2012

Den dvacátý pátý, sobota, Conakry

Ráno jsem ještě třídila dopisy a obrázky od dětiček, hledala, které věci mi chybí, aby byl čas je dohledat. Dopoledne Benja navrhl, že by mi ukázal centrum s katedrálou. Bylo mi slíbeno, že tentokrát už vážně uvidím to živoucí srdce velkoměsta, právě tak, jako máme u nás v Evropě. Samozřejmě jsem nadšeně souhlasila, že bych přeci jen měla šanci vidět supermarket nebo snad dokonce nákupní centrum? Ne, ne a prostě ne. Tyhle věci tu prostě nejsou. I když jsme dorazili na místo, kde jsou ambasády, sídlo prezidenta a ministerstva, byla to hrozná bída. Když pominu ten hrozný svinčík, který už nějak ani nevnímám, náměstí v Chrastavě je proti Conakry vyloženě moderní centrum obchodu a gastronomie. Je tedy fakt, že jsem alespoň zahlédla několik bělochů (což mě po té několikatýdenní izolaci skoro až zaskočilo, téměř jsem odolávala ukázat na ně a upozornit všechny kolem sebe „jééé, Fôté!“).

Dobře, abych byla spravedlivá, v centru se nacházely i normální budovy a bylo jich i docela hodně. To, v jakém byly stavu a jak vypadalo jejich okolí, však raději komentovat nebudu. Co si však nemůžu nechat pro sebe, to je informace o šíleném množství všudypřítomných žebráků. Pomalu vás nenechají ani vystoupit z auta, jak se nahrnou (dost často na vozíčku) všude okolo. Ani jsem se neodvažovala opustit vozidlo vedle velké mešity, protože místo bylo doslova v obležení chudými, nedošla bych v celku ani k bráně. Jsem zvyklá na pár žebráků tam u nás na periferii, kteří většinou okupují benzínku (tak to bylo i po cestě do Kissidougou, na benzínce vždycky tři až pět žebráků), kterou využívám jako samoobsluhu a chodím tam na sušenky, džusy, kolu a podobné záležitosti. Ovšem v centru města to dosahovalo úplně jiných rozměrů. Už jsem si všimla, že se podezřele hodně žebráků soustřeďuje na velkých kruhových objezdech a v místech, kde bývá zácpa, aby mohli natahovat ruce do okýnek (v tom případě je fakt lepší umřít vedrem a okénko zavřít, jednak to zrovna není příjemné a jednak se takhle dá rychle přijít třeba o kabelku).

Kdo ještě využívá dopravní zácpy, to jsou různí prodejci všemožného vybavení. Procházejí mezi auty a do okénka se snaží vecpat něco, co by pak řidič (případně spolujezdec) koupil. Nejčastěji to je samozřejmě voda v pytlíkách, ovoce, dále kapesníčky, kredit, CD, DVD, no a pak takové věci, u kterých vám není jasné, kolik toho za rok může onen člověk prodat – odpadkové koše, potahy na autosedačky, plyšáky, zahlédla jsem i pár mobilních telefonů, léky či polštáře. Všechno můžete nakoupit jen při cestě z práce domů a nemusíte ani vylézt z auta. Od potravin a nápojů k čisticím prostředkům a vybavení domácnosti.

Abych se vrátila k popisu centra města – velkou mešitu jsme jen minuli, protože jsem ze zmíněných důvodů nenašla odvahu k prohlídce. Následovala katedrála, kam se Benjamin evidentně hrozně těšil a byl z ní naprosto nadšený. Stál před ní a opakoval: „Ta je tááák velká!“ a obdivně si budovu prohlížel. Nechtěla jsem mu radost kazit tím, že okresní kostely často dosahují i větších rozměrů (no krása je v tomto případě subjektivní, takže hodnotit nemůžu, jelikož jsem zatížená pohledem člověka vychovaného v řecko-římské kultuře) a vše jsem poctivě nafotila. Prý mají v jiném kostele živého krokodýla, což jsem musela samozřejmě vidět, naše další kroky tak směřovaly právě tam. A opravdu, na zahradě před kostelem byl zamřížovaný výběh pro třímetrovou tlusťoučkou potvoru, která si mě odměřeně prohlížela a nehnula ani brvou. Držela jsem se v uctivé vzdálenosti, jelikož mříže nevypadaly moc důvěryhodně (Benjamin zůstal zbaběle v autě, bledý strachy). Nicméně přežila jsem. Dále jsme projížděli okolo prezidentova paláce a různých vládních domků, všechno se tvářilo hrozně zašle a staře. Kolem přístavu byl tradičně nesnesitelný smrad, pobřeží zde vypadalo jak po ekologické katastrofě. Zamířili jsme do restaurace „Obama“. Ano, jmenuje se přesně podle znovuzvoleného amerického prezidenta, stejně jako polovina dalších restaurací a jiných zařízení (dokonce tu mají Univerzitu naděje Baracka Obamy). Musím v tuto chvíli poznamenat, že mi tu půlka lidí říká „Barack“, protože jim to moje jméno připomíná. Ze začátku jsem se jim snažila vysvětlit, že když už, tak je to bez těch dvou posledních písmenek, ale někteří se rozhodli tuto skutečnost ignorovat a čile mi dál do SMS píší „Salut Barack!“-

Čili restaurace Obama byla kouzelná, to se jí upřít nedá. Nevím, jestli jsem úplně schopná popsat, jak to přesně vypadalo. Představte si budku stlučenou z větví, která stojí na podpěrách nad hladinou moře a jde se k ní po dřevěné lávce. S každou sebemenší vlnou se konstrukce samozřejmě zachvěje tak, že vás to nutí přemýšlet, jestli stihnete dopít a utéct dřív, než se celá zřítí do moře.

Po jídle jsme se vydali shánět ještě jeden tradiční hudební nástroj, o kterém se ukázalo, že tady až tak tradiční není, protože ho nikdo nezná. Všichni se mi ale snažili prodat nějaký jiný a pořádně mě při tom oškubat, ostříleně jsem si nenechala nic vnutit. Zato jsem ale nevydržela a zakoupila si látku, ačkoli bylo hrozně těžké si mezi všemi těmi vzory vybrat. Hned jsme jeli ke švadleně. „Oděvní ateliéry“, jak se tady tomu honosně říká, jsou na každém rohu, jde o malé temné místnůstky s pár stoletými (no vážně) mechanickými šicími stroji. Asi neuvěříte, když vám povím, že ušité to bude v pondělí (protože se v neděli nepracuje) a cena je přibližně 240kč. Neskutečné, v Čechách jsem jen za sukni vysolila tisícovku a paní to trvalo asi čtrnáct dní. Radši nechci vědět, jak dlouho paní švadlenka šitím stráví a kolik si tedy, chudinka, vydělá za hodinu…

Den dvacátý šestý, neděle, Conakry

Dneska to pro mě bude administrativní den, všichni zmizeli do kostela, takže se ponořím mezi dokumenty a budu třídit, kontrolovat a zapisovat. Nejdřív jsem se však rozhodla využít nastalého klidu, posbírala veškeré kosmetické přípravky, které se mnou přijely z Čech, a na hodinu obsadila koupelnu (ano, už jsem se tomu naučila tak říkat). Doposud jsem tu vlastně neviděla zrcadlo, takže jsem byla zvědavá zjistit, co se mnou tři týdny v divočině udělaly. Našla jsem proto kapesní zrcátko a mohla se tak asi deset minut děsit. Doma to bude chtít kromě několikadenní karantény kadeřníka a kosmetiku. O pedikúře ani nemluvím, ta si vyžádá několik sezení. Taky jsem si napočítala jen na nohou 17 komářích (aspoň doufám) štípnutí.

Řekla jsem si poté, že by nebylo úplně špatné si přeprat aspoň půlku kufru, takže jsem čapla valchu a pustila se do práce. No řeknu vám, muset takhle prát doma, tak si hodně rozmyslím, jak často chci mít čisté oblečení. Krčila jsem se pod jediným stromem, který byl schopen dávat trochu stínu, a drhla si šaty. To byla tedy dřina, strašně ze mě lilo a ruce mě budou bolet ještě zítra. Zato však musím poznamenat, s jakou obdivuhodnou rychlostí zde prádlo schne. Přehodíte ho přes zeď a za dvacet minut můžete sbírat. Sice vám po něm občas přeběhne nějaká ještěrka (dneska mě při práci pozorovaly hned čtyři), ale to je ještě docela dobré. Minule jsem na návštěvě viděla, jak na prádle, které se sušilo na zemi, spala slepice. A nikomu to ani v nejmenším nevadilo.

Na večer jsem se s Benjaminem vydala hledat poslední dívku.. Poté jsem se vrátila domů a číhala na Bernarda, který mi přislíbil dodat dokumenty. Venku mě samozřejmě neskutečným způsobem ohryzal hmyz. Něco se mi krásně povedlo rozškrábat do krve, takže se mi všichni smějí, že už nejsem bílá, ale červená.