Parrainage d'enfants africains

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY V GUINEJI 24. DÍL

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY BÁRY ŠTORKOVÉ Z CESTY DO GUINEJI V LISTOPADU 2012

Den dvacátý, pondělí, vnitrozemí, město Kissidougou

Ráno mě probrala hrozná bouřka a ucpaný nos, protože ke mně zalezla kočka, která se evidentně burácejících hromů dost bála. Rozhodla jsem se číču vzít na milost, protože mi aspoň může příležitostně vyžrat pár švábů v pokoji.

Po snídani se jelo zase fotit děti. Ze začátku to docela šlo, ale když nám jich zbývalo tak třicet, začali jsme objíždět jednotlivé školy a všude zdokumentovali jedno či dvě děti a to bylo už dost náročné. Nejhorší bylo to sluníčko a vedro. Úplně jsem se roztékala.

Už dlouho mě zaráží, jak jsou muži v Guineji ve srovnání s Čechy (samozřejmě z mého pohledu) absolutně negalantní. Evidentně to všechno má svůj kulturní základ. V guinejské rodině ženy dřou jak koně. Pokud je potřeba někam přenést něco těžkého, táhne to vždy holka, nikdy chlap. Běžně vidíte po ulicích ženské nesoucí na hlavě třicetilitrové kýble s vodou a jeden vláčí ještě v ruce. A manžel si to čile štráduje vedle. Ještě o level výš je, když má k tomu paní na zádech přivázané dítě. A pak ať mi někdo říká, jak to mají turecké ženy těžké, protože jsou muslimky. Stejně tak tady si pánové sedí v obýváku nebo na terase, a co jim upadne z ruky nebo od pusy, paní či dcera hned přiběhne se smetáčkem a uklízí po nich. V Turecku už by dostali smetákem. A v Čechách konec konců taky. Proto od nich vážně nelze ani v nejmenším čekat, že by vám třeba nějaký chlapec podržel dveře. Snažím se alespoň ty své Guinejce trochu vychovávat, Simon se učí rychle a věci nosí házet aspoň za dům, ale třeba dnes jsem hnala Benjamina, který si stříhal nehty v obýváku a nechával je s klidným svědomím všude kolem sebe. Všichni dostali přednášku o bakteriích a nemocech, jak v odpadcích po ulicích žije hmyz, který přenáší samé výživné choroby. Jak velký efekt to na nich zanechalo, to netuším.

Když už jsme u té slušnosti, popíšu ještě jeden společenský jev, kterým je zdravení, na které jsou tu všichni ohromně zatížení. Není totiž slušné řešit něco, aniž byste se druhé osoby zeptali, jak se má. Takže to vypadá nějak takhle:

- Dobrý den, paní, jak se máte?

- Dobrý den, pane, dobře, děkuji. A jak se máte vy?

- Jde to, děkuji.

- A vaše rodina?

- Jde to. A vaše rodina? Jak se má váš manžel (samozřejmě ho dotyčný nemusí znát)?

- Dobře, děkuji. A co vaše zdraví? Jde to?

- Ale ano, děkuji, vše je v pořádku.

- To je dobře, a vaše děti?

- Ano, ano, děkuji, mají se dobře. A u vás, jde to?

- Ale ano, jde to, děkuji, pane.

Zhruba po takovémto úvodu je možné začít řešit, co je potřeba. Ale i během toho je slušné se několikrát zeptat, jestli „to jde“.

Ještě jedné věci jsem si všimla. Pořád tu brečí nějaké dítě. Tím myslím všeobecně, kamkoli přijdete, vždy se najde špuntě, které nešťastně kvílí. Je to dáno asi i tím, že je tu těch dětí opravdu hrozná spousta a alespoň jedno z nich má pocit, že musí plakat. Zatímco u nás by se takový křik setkal pravděpodobně s běžnou domluvou: „Neřvi, nebo ti nařežu, ať máš důvod řvát.“, tady to nikdo neřeší. Asi proto, že by pak nedělali nic jiného. Takže když se tu třeba dítko rozplácne na zemi a spustí, nikdo si ho ani nevšimne. Je fakt, že ho to pak docela rychle přejde, ale jinak zatím nevím, jaký závěr bych z tohohle kulturního zjištění udělala.

Jinak se dnes nic významného nestalo, až na dvě věci – první z nich byl zase salát k večeři, takže jsem si podruhé opravdu pochutnala. No a pak jsem se přerazila o prádelní šňůru, jelikož byla venku samozřejmě tma jak v pytli. Šla jsem vyhodit bordel na hromádku za domkem a svítila si mobilem na zem, abych na něco nebo do něčeho nešlápla. Šňůry jsem si samozřejmě nevšimla, takže mě málem přeřízla na dvě půlky.

Jdu spát, předtím si dám palmové víno, abych měla jiné myšlenky než na přítomné švábíky.