Parrainage d'enfants africains

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY V GUINEJI 15. DÍL

Den dvanáctý, neděle

Dnes žádný kostel, žádné lenošení, pěkně v osm ráno jsem už byla samostatně dopravená v knihovně a mohlo se začít fotit. Pokud to půjde dobře, bude rychle hotovo. Tentokrát se mnou Bernard nešel a místo něj mi asistoval Simon. Hned jsme aplikovali i rychlejší systém na focení a docela to odsýpalo. O přestávce jsem si chtěla jít koupit něco k jídlu. Když si představím tu situaci u nás – těch možností… Od McDonalda (tady nic takového není, ptala jsem se) po čínské restaurace, pekárny, hotovky… Ách! A tady? Měla jsem hroznou chuť na nějaký sendvič. Vylezla jsem ven a hledala, co bych si mohla koupit. Ale zásadní problém je ten, že tam prostě nic nebylo. Všeobecně veškeré pultíky zejí prázdnotou – kde nic tu nic. Prázdné restaurace. No restaurace… Spíš budky s nápisy, ale ty jsou stejně zavřené. Tam kde nejsou peníze, je strašně těžké, něco prodávat, protože si to nikdo nekoupí. K čemu vařit byť jen tři druhy jídel, když se denně sotva prodá pět porcí? Asi takhle člověku nejvíc dojde, jaká je tu bídná situace. Já sice bydlím v jedné z nejchudších čtvrtí, ale prakticky stejné je to v 80% Conakry. Supermarket? Ani náhodou. Jako nejcivilizovanější obchod se tu tváří benzínka Total. Všechno prázdné, pusté, jedině na trhu je možné koupit nějaké to jídlo. Co však můžete sehnat relativně snadno jsou vařená vajíčka, ty mají na každém rohu, ale po konzultaci s mým hlavním hygienickým poradcem (číli s maminkou) jsem se rozhodla, že salmonelu riskovat nebudu. Doposud moji stravovací situaci zachraňují sušenky z benzínky, ovoce a arabské fastfoody.

Pokračovali jsme ve focení. Všimla jsem si toho, že Guinea není zrovna země bohatá na fantazii, pokud přijde na jména. Kromě výjimek existuje určitá sada běžných jmen, která se dávají. K nejčastějším chlapeckým jménům patří samozřejmě Mohammed, pak Ibrahima, Moussa nebo Sékou. Dívky se jmenují hlavně Fatoumata, Mamadama, Aissatou nebo N’mah. Proto není nezvyklé, když je v jedné třídě třikrát Mohammed Camara, pětkrát Fatoumata Bangoura a alespoň dvakrát Fanta Soumah, protože ani paleta příjmení není zrovna pestrá.

Co je taky průšvih – všichni mi připadají úplně stejní. Kdybyste mi před objektiv posadili desetkrát jedno a to samé dítko, sotva bych to zpozorovala. Ovšem horší je to, že mám podobný problém i se svými kolegy a lidmi, kteří se kolem mě motají každý den. S určitostí rozpoznám hlavní koordinátory, tj. Benjamin, Catherine a Bernard, pak nemám problém s Genevieve a jejím bratrem Felixem. Dále je tu pár lidí, které poznám, pokud nejsou vytrženi z prostředí, kde je běžně potkávám. Třeba Lavie, patrně mladší sestra Genevieve – když je doma, tak spolehlivě vím, že to je ona. Potkat ji ale někde ve městě, tak ji asi nepoznám. No a pak je tu kategorie lidí, kteří mě zdraví, asi mě znají, takže je asi taky znám, ale totálně netuším, o koho jde.

Tak vsuvka. Poklidně si sedím na terase, když tu sem vtrhla hromada malých dětí, které na mě urputně zírají, a já netuším, jak se jich zbavit. Tak po čtvrt hodině nahánění cizích dítek po dvorku mi je pomohl vyklidit nějaký pán, uf.

Po práci jsem se sama vydala do internetové kavárny, kde jsem krátce poseděla a hurá domů. Taxíkem. Musela jsem jednou přesedat, protože se mi přesně stalo to, co jsem popisovala minule – blbě jsem ukázala a nabralo mě taxi jedoucí jinam. Nicméně domů jsem se dostala a to bylo to hlavní. Tam na mě čekala Genevieve a Simon, který je prý její bratr, a že jdeme na návštěvu za strejdou Simona, který ale není strejda Genevieve. Prostě místní příbuzenské svazky mi zůstávají záhadou.

Tak vyhnané děti teď buší na vrata: „Fôté!“, některé se snaží koukat škvírou pode dveřmi nebo u zdi. Je jich tak patnáct. Teď se popraly o místo u škvíry. „Fôté, Fôté!“ No zas tak úplně bílá už teda nejsem. Ne, že bych byla opálená, spíš se do mě začíná zažírat špína.

Vyrazili jsme asi přes tři taxíky směr Matoto, kde příbuzní žijí. Po příjezdu na místo jsme byli usazeni do zatemněné místnosti, kde nám hned nabídli něco bílého v zauzlovaném igeliťáku. Všichni se jali hryzat růžek pytlíku, vycucávali, co bylo uvnitř, a pozorovali, co budu dělat já. Jakožto ostřílený Afričan jsem čapla pytlíček a nakousala ho. „To se pěkně po***u.“ Pomyslela jsem si, když jsem zjistila, že pytlíček obsahuje něco jako sladký jogurt. A taky že jo – ale o tom až později. Seděli jsme tedy v obýváku, na pohovce z páté ruky a miniaturní okna byla zakryta tlustými závěsy. Celou dobu jsem přemýšlela, proč mají Guinejci domečky s malými okny a proč skoro vůbec nevětrají. Nechápala jsem to hlavně proto, že já mám pořád potřebu větrat, a hlavně bych docela ráda měla v bytě světlo – úplně nesnáším tmavé kobky, ve kterých jsem měla doposud tu čest bydlet na privátech. Tam mi ale došel důvod tady toho. Okna jsou malá a pokud možno zatemněná, aby dovnitř nepražilo slunko, protože pak by bylo na chcípnutí nejen venku, ale i vevnitř. A nevětrá se kvůli hmyzu (ale ten si beztak domů cestu nějak najde).

Tak teď (jsem zase ve škole El Wariah) u mě nenápadně postávají tři malí chlapečci a s obrovským zájmem si prohlížejí můj počítač. Jeden se osmělil, jako by nic mě obloukem obešel a teď zkoumá, co to tu je za písmenka.

Simonův strejda mi asi deset minut tiskl ruku a děkoval mi za všechno, co děláme pro Guinejské děti. Říkal, že zná spoustu rodin, které si prostě nemohou dovolit platit školné a kdyby alespoň některé z jejich dětí nebylo adoptované, neměli by šanci na vzdělání. Ona je ta chudoba opravdu vidět všude a občas z toho mám až pocit beznaděje. Pohybuji se mezi rodinami, o kterých byste mohli říct, že patří do vyšší střední třídy – učitelé, doktoři, vysokoškolští studenti. A pokud srovnám jejich životní úroveň s tou naší, nestačím se děsit. Každým krokem, který tu učiním, si uvědomuji, jak se máme v té naší zaprděné republičce všichni hrozně dobře a jak jsme přesto šíleně nespokojení. Pořád se nám něco nelíbí, pořád se ostatní mají lépe než my. Je tomu tak zejména z toho důvodu, že charakteristickým rysem té naší povahy české je kromě již zmíněné mrmlavosti také krátkozrakost. Vidíme jen na „západ“, proč my taky nemáme tohle a tamto jako oni? My, chudí Češi s nízkými platy a důchody, kde po nás u doktora chtějí třicet korun. My totiž vůbec nevíme, jak to chodí jinde. To, že někomu se může dařit mnohem a mnohem hůř, to už nás samozřejmě nezajímá. To je moc daleko a není to naše věc. Ideální by bylo každého „chronického stěžovatele“ nahnat do země, jako je Guinea – téměř bez zdravotní péče, bez vody, bez televize a bez pohodlných autobusů, který vás sveze až před dokonale zásobený supermarket, kde se může ona osoba tři čtvrtě hodiny vesele rozčilovat, že nemají její oblíbený druh jogurtu.

Po návštěvě jsme už nemohli najít žádného taxíka, který by nás odvezl domů, tak Simon poprosil souseda, kterému jsme se složili na benzín. Rázem jsme byli doma, to už byla tma a opět nešel proud. Posedávaly jsme s Genevieve na terase a já koukala na hvězdy, které byly nádherně vidět. Taková tma u nás snad ani být nemůže. Tma, kdy si nevidíte ani na vlastní bílou ruku, i když ji držíte dva centimetry před nosem. A v téhle tmě se dostavily účinky jogurtu z pytlíku, takže jsem za svitu solární nabíječky, (která má tu úžasnou funkci, že se dá používat i jako baterka - tímto bych chtěla upřímně od srdce poděkovat panu Šafaříkovi za zapůjčení), jsem prchala na záchod.

Množství dětí, které mi koukají přes rameno, se povážlivě rozrostlo, už jich je kolem mě tak dvacet. Počítač doma nemají a Bůh ví, jestli vůbec někdy mít budou, proto je baví sledovat i to, jak někdo píše ve wordu úplně cizím jazykem.