Adopce afrických dětí na dálku

Den šestnáctý, pokračování   Měli jsme hrozné zpoždění, takže bylo jasné, že dorazíme kolem půlnoci. Silnice se navíc pořád zhoršovala a zhoršovala. Většinu toho, co se na cestách nacházelo, už snad ani výmolem nazvat nelze. Spíš kráter. Strašně to drncalo a házelo, nejednou jsem se praštila o střechu auta. Pak se začalo stmívat a to už začalo být strašidelné, zejména, co jsme objíždě...

Den šestnáctý, čtvrtek Den přejezdu do Kissidougou zas až tak moc veselý nebyl, ale k tomu se dostanu. Vyráželi jsme v sedm hodin ráno z Conakry, před námi bylo asi 650km do vnitrozemí. Obsazení auta bylo: Benjamin, Simon a já. Rozvalila jsem se vzadu a rozhodla se, že budu spát, protože v noci byla hrozná bouřka a nemohla jsem usnout. Ráno taky lilo jak z konve, takže než jsem došla k autu, by...

Den patnáctý, středa Dnes bylo na programu dofocování dětí u Benjamina. A hádejte co? Zase nedokončeno. Tak snad příště. Zoufale jsem toužila po internetu, ale nebylo mi přáno. V internetové kavárně bylo připojení tak pomalé, že jsem nenačetla ani email. Hodinu jsem tam okusovala monitor a pak jsem to vzdala. A přitom zítra máme s Benjaminem a Simonem namířeno do Kissidougou, kde internet asi n...

Den čtrnáctý, úterý V úterý bylo v plánu, že pojedu s Genevieve do Madiny, což je největší trh v centru Conakry. Nemohla jsem se dočkat! Nákupy! Sice jí neskutečně trvalo, než se nachystala, takže jsme vyrážely až kolem dvanácté hodiny. Jely jsme taxíkem asi půl hodinky, pořád jsem sledovala, kdy uvidím to „centrum“. Zas nic. I v „centru“ to vypadá stejně, jako u nás v Kobaya, kde bydlím. Je te...

Den třináctý, pondělí Mám hrozně ráda zdejší rána. Není úmorné hic, dá se sedět na terásce, aniž by vás něco okusovalo, ideálně můžu chroupat banán či pomeranč (jako právě dnes ráno) a pozorovat ještěrky, které pobíhají po zdech a vyhřívají se na probouzejícím se sluníčku. Naučila jsem se vstávat s východem slunce, protože většinou už je všude stejně hrozný kravál a já bývám tou dobou dávno vys...

Den dvanáctý, neděle Dnes žádný kostel, žádné lenošení, pěkně v osm ráno jsem už byla samostatně dopravená v knihovně a mohlo se začít fotit. Pokud to půjde dobře, bude rychle hotovo. Tentokrát se mnou Bernard nešel a místo něj mi asistoval Simon. Hned jsme aplikovali i rychlejší systém na focení a docela to odsýpalo. O přestávce jsem si chtěla jít koupit něco k jídlu. Když si představím tu sit...

Den jedenáctý, sobota Přestože byl nepracující víkend, vydupala jsem si na Bernardovi focení jeho dětí. Chci to mít co nejrychleji za sebou, aby bylo dost času i na jiné záležitosti. Focení probíhalo v knihovně a zvěst o tom, že se budou rozdávat dárky, obletěla místní čtvrť tak rychle, že na dvoře za chvíli nebylo k hnutí. Málokdo ale věděl, že dárky jsou jen pro děti z programu adopce na dálk...

Pražský deník ve spolupráci s naším občanským sdružením postupně vydá sérii článků, která přiblíží českým čtenářům život prostých obyvatel v africké Guinejské republice. První z článků vyšel právě dnes v souvislosti s oslavou Velikonoc: http://prazsky.denik.cz/zpravy_region/velikonoce-v-africe-den-zacina-praci-az-pak-prijde-zabava-20130402.html

Den desátý, pátek

Ráno jsem se probrala v mnohem lepším stavu než včera a všechny přesvědčovala, že na tropickou horečku neumřu. To se pokaždé setkalo s nadšeným provoláváním „Dieu merci“, čili „díky Bohu“. Já bych teda poděkovala hlavně Zentivě, ale prosím, proč ne. Zůstaly mi ještě teploty, ale nedá se nic dělat, nejsem tu proto, abych si válela šunky, takže se jde pěkně do práce. Čeká mně as...

Den devátý, čtvrtekMé včerejší plány s koupí nové baterky a focením další kupy dětí však vzaly rychle za své. Ráno jsem se probudila a moje první kroky vedly právě tam, kde včera skončila ona nešťastná krytka. Pořád jsem doufala, že se tomu vyhnu, ale „nemoc bílého muže“, jak to nazval Benjamin, dostihla i mě. Průjem, zvracení, slabost… No ideální do čtyřicetistupňového vedra bez pitné vody se špí...