Adopce afrických dětí na dálku

Zprávy z Guineje

Zpráva z Guineje, duben 2008

Milí adoptivní rodiče,

všechny Vás zdravím ze své další návštěvy u adoptovaných dětí v Guineji. Situace zde není tentokrát vůbec jednoduchá. Došlo k mnohonásobnému zvýšení cen surovin, především benzínu a také mnohých potravin především rýže, která zde tvoří základ stravy. Dokonce hrozilo obnovení stávky z jara minulého roku, ale jelikož jejími následky byla země negativně postižena hodně dlouho poté a lidé jsou příliš vystrašeni, byla naštěstí tentokrát zažehnána. Ceny dopravy jsou však vysoké a pro mnohé až nedostupné. Z tohoto důvodu byly i prodlouženy jarní prázdniny ve školách, aby se zprovoznily městské autobusy a cenu jízdného si mohli dovolit i žáci a studenti. Prozatím se však toto opatření nezdařilo a i nadále tak Konakry na zlepšení ve veřejné dopravě teprve čeká. Ideální není ani situace politická, kde i nadále přetrvávají zásadní neshody mezi prezidentem a po stávce v minulém roce nově jmenovaným premiérem, a které brzdí jakýkoliv pokrok vpřed. Hodně jsme již s našimi místními koordinátory pokročili na Projektu adopce afrických dětí na dálku. Již velký kus práce je za námi v hlavním městě Konakry a minulý týden jsme také absolvovali návštěvu guinejského vnitrozemí, kde máme několik desítek adoptovaných dětí v prefektuře Kissidougou. Děti mají vždy velkou radost z dárečků i zaslaných fotografií. Všechny děkují a do České republiky pozdravují. Práce pokračuje zatím bez zásadnějších problémů, i když je občas náročné domluvit se na konkrétním programu s rodinami adoptovaných dětí. Obecně má čas v Africe úplně jiný pojem než jak jsme na to zvyklí z Evropy, takže na schůzku v 15hodin mnozí dorazí až s několikahodinovým zpožděním či vůbec, navíc mnohé rodiny adoptovaných dětí jsou negramotné, takže zde se vše ještě více komplikuje. Přestože místní koordinátoři pravidelně s rodinami pracují, je to úkol na dlouhou trať. Nyní zde pomalu končí období sucha a začíná deštné období, takže je velké teplo a přicházejí první intenzivní srážky. Dozrává zde sezónní ovoce, nyní jsou to hlavně manga a avokáda.
Moc Vás do České republiky zdravíme a přejeme příjemné jarní dny za celý tým pro-Contact i adoptované děti Rut S.

Zpráva od Rut z Guineje duben 2007

Milí adoptivní rodiče,

po téměř třech týdnech pobytu v Guineji se mohu s vámi podělit s dobrými zprávami. Politická situace v zemi se plně stabilizovala, poté co byla novým premiérem před pár dny jmenována i nová vláda, schválená prezidentským dekretem a vřele přijata napříč guinejskou společností. Obyvatelé této západoafrické země se tak po týdnech nepokojů dočkali zaslouženého klidu. Adoptované děti i naši koordinátoři krizi přečkali v pořádku.

Hned po příletu, po vyřízení nezbytných administrativních záležitostí, jsem se vydala do vnitrozemí, téměř 600km vzdáleného Kissidougou, kde máme několik desítek adoptovaných dětí. Po kontrole jejich školní docházky jsme společně s koordinátory Benjaminem a Damasem dětem nakoupili dárky vybrané adoptivními rodiči, s dárečky je nafotili. Děti pro své adoptivní rodiče malovaly obrázky a společně s koordinátory psaly dopisy. Následně jsme adoptované děti navštívili i během výuky v příslušných školách. V Kissidougou jsem také navštívila pozemek, který nedávno koordinátoři zakoupili na výstavbu školy. Pozemek byl pořízen ještě z prostředků, které naše občanské sdružení získalo v rámci benefičního představení v divadle Járy Cimrmana. Nakonec jsme v Kissidougou zapsali do Projektu adopce afrických dětí na dálku další nové děti žijící v neutěšených podmínkách.

Po návratu z vnitrozemí jsme začali pracovat s adoptovanými dětmi z Conakry, a to jak ve čtvrti Yattayh, tak ve čtvrti Lambandji. Adoptovaných dětí zde je již poměrně dost, je to práce časově náročnější, a stále v ní tak pokračujeme. Máme před sebou ještě focení více než poloviny dětí a návštěvu škol.

Pozdravy z Guineji všem adoptovním rodičům posílá Rut, Catherine, Benjamin, Damas, Bernard a adoptované děti

Zprávy od Rut z Guineje, květen 2006 Conakry, středa 24.5.2006

Zdravíme všechny adoptivní rodiče z Guineji. Náš pobyt zde se přesunul do své druhé poloviny. S Benjaminem a Catherine jsme začali se zapisováním nových dětí do projektu adopce, kde nejtěžší je vyplňování formulářů především dětí z negramotných rodin, kdy ani sami rodiče neví základní informace o svých vlasních dětech, například datum narození dítěte. Nicméně je nutné upozornit na skutečnost, že tyto odlišnosti se neomezují pouze na negramotné rodiny, jak jsme se o tom přesvědčili při psaní dopisů. Jedni rodiče měli zájem znát přesné datum narození jejich holčičky, která již navštěvuje základní školu. Ona sama to nevěděla, ale překvapující bylo to, že to nevěděl ani její tatínek, profesí lékař, který nám vzkázal, že se musí podívat doma do rodného listu. Celkově bylo psaní dopisů s adoptivními dětmi zajímavou zkušeností. Děti zde uvažují naprosto odlišným způsobem než na co jsme zvyklí u nás, přestože třeba již chodí rok dva do školy, zasadní při utváření jejich postojů je výchova v domácnostech a rodinách, která v případě negramotných rodičů není příliš iniciativní a podnětná. Dítě pak je tak schopno jen ztěží například zapřemýšlet nad tím, čím by chtělo být až vyroste, jaké ma sny, co by si přálo, dokonce ve většině případů bylo i obtížné dát s dětmi dohromady co během dne dělají. Dopisy jsme i z toho důvodu psali společně s Benjaminem a Catherine, aby oni dva, kteří děti více znají, pomohli dětem s odpovědí, jinak by se adoptivní rodiče nemuseli dočkat žadné odpovědi. Je nutné si uvědomit, že to není v důsledku například nedostatečné kvality škol, které děti navštěvují, ale z důvodu naprosto odlišného a mnohdy těžkého prostředí, ve kterém jsou děti formovány, a jehož vliv nemůže být potlačen během pár měsíců, které dítě stráví ve škole. Jedná se o dlouhodobý proces a věříme, že i možnost napsat si dopisy, kterou děti dostaly, jim pomůže.

18.5.2006

Milí adoptivní rodiče,

tak se po více než půl roce opět hlásím z Conakry. Tentokrát jsem tu společně s jednou adoptivní maminkou, Terezou Sochorovou, která přijela navštívit nejen svoji holčičku, ale věnuje se i fotografování adoptovaných dětí a natáčení. Jsme tu již déle než týden a stihly jsme toho už dost. Hned následující den po příjezdu jsme se s Benjaminem vydali do vnitrozemí, do 600 km vzdáleného Kissidougou, kde jsme se rozhodli začít s Projektem adopce afrických dětí na dálku. Do projektu jsme zapsali prvních 40 dětí a věříme, že brzy najdou své adoptivní rodiče. Situace ve vnitrozemí je ještě složitější a naléhavější než v hlavním městě. Po návratu zpět do Conakry nás jíž čekala práce s adoptovanými dětmi. Zorganizovali jsme předávání dárečků a focení všech adoptovaných dětí, nejdříve u Catherine, pak u Benjamina. Děti jsou v pořádku, některé jsou nemocné, ale nejedná se o žádná vážná onemocnění a je o ně dobře postaráno, Catherine s Benjaminem každému nemocnému dítěti zajistí potřebné lékařské ošetření a nakoupí mu léky. Děti měly z dárečků od rodičů velkou radost, díky příspěvku jednoho z Vás, pana Dubravy, dáreček dostaly opravdu všechny děti. Moc se jim líbily fotky, kteří mnozí z Vás tentokrát poslali. Dokáží si tak konkrétně představit, kdo jim pomáhá a umožňuje chodit do školy. S Benjaminem a Catherine jsme také domluvili, že do budoucna by již nakupovali pro adoptované děti dárky oni zde přímo v Conakry, pokud se tedy rozhodnete na nákup dárečků pro děti přispět. Zasílání dárečků přímo z České republiky již nebude možné, neboť rostoucí počet adoptivních rodičů již značně přesahuje povolenou váhu od letecké společnosti. Vybrali jsme již několik typů dárečků, které by mohly být pro děti vhodné. Jednou z navrhovaných možností z naší strany bylo i kolo, to však Benjamin i Catherine zamítli s tím, že kolo zde v Conakry je pro děti velmi nebezpečné. S našimi koordinátory, Benjaminem a Catherine, jsme zde řesili i mnoho administrativních otázek, především co se týče fungování místního sdružení pro-Contact Guinée. Běžné úkoly, jako je například schválení stanov, které jsou u nás záležitostí pár dnů, si zde mohou vyžádat i měsíce až roky, na úřadech se snaží z lidí dostat co nejvíce peněz, neustále si vymyšlí nové podmínky a pravidla. Nyní se věnujeme psaní dopisů pro adoptivní rodiče. Za děti, které psát neumí, napíší dopis Catherine s Benjaminem, dětem, které jsou již schopné napsat dopis samy, budeme pomáhat tak, aby odpovědely na co nejvíce dotazů, které jste jim vy - adoptivní rodiče - v dopisech napsali.

Zprávy od Rut z Guineje, září 2005

Můj pobyt zde v Guineji se již pomalu blíží ke konci. Zbývá pár dnů, jako vždy to tu strašně rychle uteklo. Běhěm posledních dní jsme dokončovali práci v rámci Projektu adopce afrických dětí na dálku. Přibylo totiž během mého pobytu tady několik nově adoptovaných dětí, tak jsme všechny navštívili v jejich rodinách a o informovali tom, že mohou od pondělí, kdy zde oficiálně začal nový školní rok, nastoupit do školy. Pak jsme se pustili do fotografování a psaní dopisů. Když se děti dovědí o tom, že jsou adoptovány, jsou skutečně velmi šťastné. Jedna dívenka nedávno adoptovaná například celé léto (období prázdnin) prodávala na trhu listí na přípravu omáček, aby mohla začít chodit do školy. Samozřejmě to co si vydělala, by nikdy nestačilo na pokrytí výdajů na školu na celý rok, ale obdivuhodná je její víra a nadějě, že by to mohla dokázat. Pro všechny adoptované děti jsme také nakoupili potřebné školní pomůcky, pro děti, které neměly boty, aby mohly chodit pravidelně do školy, jsme se snažili nakoupit i ty. Prostě zde teď probíhaly poslední nezbytné přípravy před otevřením škol v pondělí 3.10. Od zítřka tu začíná měsíc trvající muslimský svátek, ramadán. Lidé se celý den postí, jíst a pít se může až po západu slunce, což je zde nyní tak kolem 19hod. O víkendu Guinea oslavila výročí získání nezávislosti, nicméně oslavy byly vzhledem k zoufale ekonomické situaci velmi omezené. V televizi šel například záznam z oslav z roku 2003.

Conakry, čtvrtek 28.září 2005

Ahoj. Všechny opět zdravím z Guineji. Vše zde probíhá v pořádku, i když určitou brzdou naší práce jsou občasné, poměrně vydatné deště. Končí zde totiž asi čtyřměsíční děštné období. Začátkem týdne jsme pokračovali v zapisování nových dětí do Projektu adopce afrických dětí na dálku, tentokrát ve čtvrti Lambandji u Benjamina Tonguino. Byla to práce od rána do večera, rodiče s dětmi přicházeli po celý den. Dokonce hodně pozdě večer, tak kolem 22hod, kdy jsme byli na návštěvě v rodině našeho kolegy v jiné části čtvrti, než probíhal zapis, za ním přišlo několik rodičů s žádostí o informace. Řikala jsem si, že musel o zápisu informovat celou čtvrť, když přišly takové davy. Tuto domněnku mi však vyvrátil, naopak, prý neinformoval téměř nikoho, pouze pár rodin, neboť tušil, že se to mezi lidmi velmi rychle rozkřikne. Jedna rodina se vrátila ze zápisu domů, hned se o tom pochlubila svým sousedům a tak se to šířilo dál a dál. Předávání informací z úst do úst je zde stále mnohem rychlejší než třeba televize či rádio.

S Catherine jsme v týdnu byli v centru Conakry u ševce objednat uniformy pro děti na nový školní rok. Tento malý úkol si vyžádal nakonec téměř půldenní pobyt ve městě, a to především kvůli šílené zácpě, kterou jsme se musely probojovávat. Doprava v Conakry je skutečně na velmi nízké úrovni. Samotný stav silnic je špatný, nedodržující se téměř žádná dopravní pravidla, a pak je zde problém s architektonickým rozvržením města. Veškeré kanceláře jsou umístěny na jednom konci města, takže ráno, když se všichni přepravují do práce, je silnice úplně zacpaná jedním směrem, večer pak směrem opačným. Mnoho lidí se navíc přepravuje v tzv. taxi, která Vás na znamení naberou a zase vyhodí vlastně kdekoliv, jedete-li delší vzdálenost, musíte přestupovat na různých místech. V těchto taxi, přestože se jedná o normální osobní vozy, často ve špatném technickém stavu, se přepravuje až 7 lidí najednou, což při nedodržování dopravních pravidel vede k častým nehodám. Jen za těch pár dnů co jsem tady, byli při autonehodě zraněni dva naši přátelé. Zatím se s Vámi loučím, dnes nás čeká setkání s naším honorárním konzulem, panem Dr.Dia.

Conakry, Guinea, Pondělí 26.září 2005

Tak už jsem tu více než týden, čas tu utíká velmi rychle. S dětmi pokračujeme v psání dopisů a kreslení obrázků pro adoptivní rodiče. Měli jsme setkání i s řediteli obou škol ve čtvrtích Lambandji a Yattayah, kam budou adoptované děti od října docházet. V sobotu jsme začali s fotografováním a zapisování nových dětí do Projektu adopce afrických dětí na dálku. Děti zapisujeme pouze na základě předložení rodného listu, neboť jak jsme se poučili z minulosti, zjišťovat podobné informace od samotných rodičů může být značně zavádějící. I když je to až neuvěřitelné, tak skutečně někteří rodiče Vám zde řeknou při dotázání se na věk dítětě pokaždé jiný rok narození. Na chvíli se zamyslí a přibližně odhadnou věk dítětě. Prostě to nepovažují za podstatné. Narozeniny se tu až na výjimky neslavi. Dalším problémem je zjistit přesný počet sourozenců dětí. Příbuzenstvo zde má totiž uplně jiný význam, něž na co jsme zvyklí v Evropě. Za sestry a bratry jsou mnohdy označeni i bratranci či sestřenice, žijí-li například od narození pod jednou střechou s ostatními členy rodiny. Pak je zde problém se samotnými rodiči. Koho označit za matku a koho za otce? Pro nás je tento pojem jednoznačně vyhrazen. Zde však žádná přísná měřítka neplatí. Mnohdy dítě i otec za matku označí například chůvu-nevlastní matku, která se o dítě stará od útlého věku, je-li dítě sirotek. Někdo jiný z rodiny však za matku označí právě maminku, která zemřela. A aby toho nebylo málo, někdy je i problém se samotným jménem dítětě. Stává se, že v rodném listu je zapsáno určité jméno, dítě je však od mala v rodině voláno pod jménem jiným, jeho zkrácenou či upravenou formou či pod přezdívkou. Pak je při zápisu složité dopátrat se skutečného jména, ani samotní rodiče jej mnohdy neznají. To jen krátké nastínění některých problémů, s kterými se zde potýkáme. V neděli jsem se s kolegyní Catherine zúčastnila pohřbu jednoho jejího přítele. Zrovna jsme pracovali na zapisování nových dětí do projektu, když ji zavolala její sestra, že v noci zemřel jejich rodinný přítel a odpoledne je pohřeb. Museli jsme tak přerušit práci, neboť podobné události jsou zde snad nejdůležitější součástí každodenního života místních lidí a neúčast na nich je téměř nemožná. Průběh pohřbu i ostatních ceremonií zde závisí nejen na náboženské příslušnosti, liší se tedy ceremonie muslimské a křesťanské, ale i na příslušnosti etnické, zda člověk patří do etnika sousou, poular, malinké, kissi či jiného, celkem jich je v Guineji více než dvacet. Pohřeb byl velice emotivní, sešlo se neuvěřitelné množství lidí a zajímavé bylo, že po celou dobu byly ženy odděleny od mužů, a všechny ženy měly na hlavě pokrývku. Nejvíce zarážející byl věk zesnulého, 37 let. Byl již více než rok nemocný, neměl však jako většina obyvatel zde finanční prostředky na lékařské ošetření, a tak ani jeho rodina pomalu neznala diagnózu jeho nemoci. Velmi smutný příběh, podobných případů však zde bohužel není málo, naopak. Neexistuje zde žádné zdravotní či sociální pojištění, na které jsme zvyklí, pokud člověk nezaplatí v hotovosti i za obyčejnou injekci, nedostane se mu žádné lékařské péče. Tato událost mě opět přesvědčila o tom, jak dobře se máme u nás v České republice. Často si stěžujeme na složité životní podmínky, ale místo toho bychom měli být vděčni za to, že se nám dostává mnohých služeb a příležitostí, které zde v Africe a i na jiných kontinentech stále patří k nesplněným snům.

Conakry, Guinea, čtvrtek 22.9.2005

Všechny moc zdravím ze západoafrické Guineje, kam jsem zavítala po více než roce. Právě před rokem jsem prodělala závažnou formu malárie, a tak jsem sem jela s rozporuplnými pocity, s tím, že moje návštěva je nezbytná kvůli koordinaci Projektu adopce afrických dětí na dálku, ale jinak jsem měla přeci jen obavy, jak se budu cítit v prostředí, které mě na téměr půl roku vyřadilo z normálního života. Veškeré mé obavy však zmizely hned po výstupu z letadla, prvním závanu dusného a horkého afrického větru a setkání s našimi přáteli, kteří na mě čekali na letišti. Najednou mi bylo strašně dobře a uvědomila jsem si, že i přese všechno, co se událo, tuhle zemi miluju. Bohužel jsem se nedočkala svých zavazadel, nestihli je při přestupu v Paříži přeložit, druhý den však přišla všechna v naprostém pořádku. S kolegy jsme se hned druhý den pustili do práce, které je tu skutečně spousta. Situace a životní podmínky se tu od mé minulé návštěvy nezměnily, většina lidí žije ze dne na den, inflace totálně zničila jakoukoliv hodnotu peněz, takže za místní guinejské franky toho člověk koupí stále méně a méně. Celé pondělí a úterý jsme měli setkání s adoptovanými dětmi ve čtvrti Yattaya, které má na starosti Catherine, fotili jsme, předávali dárečky. Některé děti jsou bohužel nemocné, Mamadama Sylla má malárii; Mohamed Bangoura již asi týden nejí; rodiče však nemají prostředky na lékařké vyšetření; některým musela Catherine nakoupit boty, aby vůbec mohly přijít do školy. Některé děti jsou pak zase permanentně vyhládlé a ve škole mají problém dávat pozor a sledovat výuku. Všechny adoptivní rodiče budeme informovat, kolik z částky, kterou věnují na adopci, po uhrazení školného a uniformy přebývá, a doporučíme, aby byla tato částka věnována právě na pravidelné stravování dětí, doplnění školních pomůcek či zdravotní prohlídku. S Catherine jsem již domluvena, že by byla dětem schopna zajistit jednou denně jídlo ve škole.

Ve středu a ve čtvrtek jsme začali s filmováním dětí ve čtvrti Lambandji u Benjamina Tonguino. Se všemi dětmi se ještě sejdeme vícekrát, abychom spolu napsali dopisy adoptivním rodičům. Děti prozatím do školy nechodí, mají prázdniny až do konce září. Tentokrát mám však možnost zůstat tu až do začátku školního roku a již jsem předběžne domluvena s řediteli škol, že jeden den nafilmujeme i děti v uniformách a školních lavicích.

Pro tuto chvíli se s Vámi loučím a opět napíši, jak jen to bude možné. S internetem je to tu totiž velmi problematické, pokud vůbec jde elektřina, tak je připojení neuvěřitelně pomalé.