Adopce afrických dětí na dálku

Extrémní chudoba a práce dětí

Reportáž od guinejského koordinátora Simona Pierra Mary

V Guineji patří měsíce od července do září k období zvýšeného nedostatku jídla, které se tak běžně nazývá problémovým obdobím. Během těchto měsíců trpí rodiny hladem, pro některé je obtížné, ba přímo nemožné, najít během dne i jen trochu jídla. Tváří v tvář této potravinové krizi, musí i samotné hladové děti přispívat do rodinného rozpočtu. Děti od 6 do 12 let (povětšinou žáci) se pouštějí do jakýchkoliv aktivit, které by mohly přinést nějaký výdělek, a to za jediným účelem: umožnit rodině se alespoň jednou denně najíst.

Skupinka dětí, o nichž bude řeč, se rozhodla prodávat suché dřevo, kterému se tu běžné říká mrtvé dřevo. Každý den chodí děti do buše a hledají tam dřevo, s nímž se vrací a snaží se jej prodat na trhu, buď za kilo rýže, manioku, patátů, banánů, kukuřice nebo prosa, tedy za nějakou potravinu, z níž by se mohla najíst celá rodina. Sbírání dřeva je ale spojeno s vysokým rizikem, v lesích je spousta hadů, jedovatého hmyzu a malých zvířat, kvůli špatnému terénu dochází i k mnoha pádům… Tyto děti pak chodí kilometry pěšky s otýpkami na hlavách, aby se dostaly na místa, kde by je mohly prodat.

Jakožto rozvojový pracovník jsem mluvil se spoustou takových dětí a všechny mi řekly, že to dělají proto, aby nakrmily svou rodinu. U mnohých je to nezbytnost po celý rok; a naneštěstí pro tyto děti, povětšinou žáky, je jejich školní docházka pak víceméně neefektivní. Bavil jsem se s nimi a každý z nich mi řekl svoji třídu a jejich závěrečný výsledek pro tento rok. Vyptával jsem se 50 dětí během 3 dnů. Z 50 dotazových dětí dosáhlo jen 7 z nich na průměrný výsledek pro postup do vyšší třídy a 43 jich propadlo. Ti za nedlouho se školou nejspíše skončí. Tyto děti nejsou pod žádným dozorem a nejsou nikým vedené. I tato situace mi pomohla pochopit, jak důležitou roli tu má práce organizace Pro-contact a jejich místních koordinátorů, kteří školní docházku dětí zařazených do Projektu adopce afrických dětí na dálku neustále monitorují, a vedla mě k následujícímu závěru: Můžeme tady vybudovat školy a školní infrastrukturu, ale bez neustálého dozoru a podpory dětí přímo v terénu se v otázce vzdělávání v rozvojových zemích nezlepší skoro nic.