Adopce afrických dětí na dálku

Psaní dopisů adoptivním rodičům

Reportáž českého koordinátora Davida Lachouta z návštěvy dětí z Projektu adopce afrických dětí na dálku, Guinea

27.5.2014

Nejčastějším problémem, se kterým se při práci v Africe setkávám – a nejinak je tomu v Guinei pro pro-Contact – je „konflikt“ dvou stále z velké části odlišných světů: Evropy – či chcete-li západního světa – a Afriky. Tuto hranici, na které se stýkají odlišné mentality, kultury, představy o světě, přístupu k životu, priority a vlastnosti nás samých, lze nalézt v každém aspektu také naší práce v Guinei.

Jedním z příkladů může být psaní dopisů, které každý rodič dostává od své adoptované guinejské ratolesti. Mohlo by se zdát, že se jedná o věc na první pohled nanejvýš banální. Dát dítěti tužku a papír, aby napsalo aspoň stránku svému adoptivnímu protějšku do Evropy, na tom přeci nemůže být nic složitého, nic co by mělo zabrat více než půlhodinu. Skutečnost je však v Africe poněkud složitější.

Když pomineme děti starší čtrnácti patnácti let, které s tím opravdu větší problém nemívají, u těch mladších – a těch je v programu adopce na dálku velká většina – to tak jednoduché nebývá. Je třeba si nejprve uvědomit, že takový dopis v minimálním rozsahu aspoň jedné strany A4 je nejspíše nejdelším literárním útvarem, který většina dětí dosud psala. Stejně tak to pro děti bývá obtížné po obsahové stránce – nikdo se je totiž na otázky tipu „Co je u vás nového“ nebo „Jak trávíš volný čas“ neptá, protože to tady jednoduše nikoho nezajímá. Někdy to tedy pro děti znamená značné „hlavylámání“, co by tak toho adoptivního Evropana mohlo zajímat.

U psaní často vypomáhají naši guinejští koordinátoři. Dopis se nejdříve napíše nanečisto, několikrát doplňuje, strukturalizuje, jednou dvakrát přepisuje, po intervenci místního koordinátora zahodí a píše znovu. Když dítě ještě nezvládne celý dopis napsat samo, pomohou koordinátoři nebo gramotní příbuzní – ti ale nezřídka nemusí být k dispozici (ne proto, že by snad někam odjeli, ale proto, že dítě prostě žádné gramotné příbuzné nemá).

Afrika je z velké části společenstvím založeným na kolektivu či komunitě, kde i individuální činnosti, při kterých bychom si neuměli v Evropě asistenci druhé osoby ani představit, zastává rovnou několik lidí. Nejinak je tomu i při psaní dopisů. U této tvůrčí práce často asistují rodiče nebo starší příbuzní, vychovatelé ve škole či místní koordinátoři projektu. Celý proces tak může mnohdy zabrat i několik hodin. Nedej bože, když pak přijde běloch, který k tomu všemu kolektivnímu úsilí nemá za mák úcty a dopis vrátí k přepsání, protože je nečitelný, nebo k doplnění, protože vlastně neobsahuje žádné „novinky“ nebo – opět bráno z naší perspektivy – „zajímavé informace“ a jen věty, ve kterých jsou všichni „díky bohu zdrávi“.

Stejně tak bývá jistá potíž s onou „zajímavostí informací“. Ne že by se v Guinei toho nedělo dost zajímavého – z našeho pohledu jistě, už především proto, že je to země třetího světa a autoritářský režim se všemi svými specifiky, které si řadový Evropan jen stěží dokáže představit. O dění v zemi se však děti pramálo zajímají; tedy ne že by tomu bylo v Čechách jinak. Rozdílná je však příčina tohoto nezájmu.  V chudších čtvrtích Conakry a prakticky v celé zemi jsou noviny, televize či internet dostupné pouze těm – na místní podmínky – movitým. Nehledě na to, že vzhledem k místní politické praxi by informace stejně nebylo možné považovat za příliš relevantní. A rodiny, jejichž hlavní starostí je vydělat si aspoň minimum prostředků dostačujících k jejich zaopatření, nemají, řekněme, příliš pomyšlení na sledování politické a společenské situace v zemi. Tak co tomu adoptivnímu protějšku do Čech napsat?

Má-li dítě v dopisu popsat, co se u něj stalo nového, mnoho toho být nemusí. Sem tam se povede nějaký rodinný výlet do vnitrozemí Guinei za některým z členů rozvětvené rodiny, což je určitě velký zážitek a důvod pro zaznamenání a napsání to adoptivním rodičům. Občas jsou změny v rodině, příbuzní se rodí, žení či vdávají, umírají – určitě také dobrý námět ke psaní, který jistě znáte ze svých dopisů. Děti také často pomáhají s chodem domácnosti, výchovou mladších sourozenců, v těch nejchudších rodinách často pracují, např. něco prodávají, aby i ony svou troškou přispěly do rodinného rozpočtu. A samozřejmě fotbal, to je zde opravdový fenomén, kterým žije doslova celá země. Nicméně v posledních měsících se toho v Guinei událo opravdu mnoho, takže tentokrát se můžete těšit v dopisech na řadu novinek J.

Problém bývá rovněž s relevancí informací, které se v dopisech objevují. Chyba se nikde stát nemusí, přesto se mohou v dopisech vyskytnout chybné či zavádějící informace. Problém je ale opět v onom střetu dvou odlišných světů. Dítě je například sirotek, přišlo o oba své rodiče, přesto v dopisech píše, že se rodiče mají dobře. Je celkem pochopitelné, že to může nejednomu adoptivnímu rodiči zamotat hlavu. Důvodem je prostý fakt, že když si dítě někdo osvojí, tak se z nových hlav rodiny automaticky stávají noví „maman“ a „papa“. Nezaleží již na tom, že se ve skutečnosti jedná např. o strýce či bratrance. Tato situace je velmi běžná, protože děti se do programu adopce na dálku dostaly především pro chudobu rodiny, která si nemůže dovolit ratolest posílat do školy, a k této situaci často dochází právě proto, že v rodině zemře jeden z dospělých a celý rodinný příjem je tak na bedrech pouze jednoho rodiče.

Je zde tedy spousta specifik, které nám práci poněkud „zpestřují“. Prosíme tedy o občasnou shovívavost, pokud dopis a informace v něm nebudou přesně dle vašich představ. Překážky jsou tu mnohé, a byť se je snažíme eliminovat a výstupy projektu uzpůsobovat českému rodiči, ne vždy se nám to podaří.

David Lachout

 

Jazyk stránek

Právě adoptováno: 938

K adoptování: 179

Přihlášení

Uživatelské jméno:
Heslo:
Zaregistrovat se
Zapomenuté heslo

Napište nám

Váš E-mail:

Facebook