Adopce afrických dětí na dálku

Cesta do Guinei, aneb boj s ebolou na africký způsob

Reportáž českého koordinátora Davida Lachouta z Guinei, květen 2014

Do Guinei jsem zavítal již podruhé. Předtím jsem v rámci svých povinností navštívil také Mali a Senegal. Celá cesta byla, a dosud stále je, ovlivněna událostí, která významně postihla nemalou část západní Afriky a o které se referovalo také v českých médiích. Ta zůstala věrná své politice psát o afrických událostech takřka výhradně v souvislosti s důrazem na jejich katastrofičnost či emocionalitu – tedy o událostech, jako jsou živelné katastrofy, konflikty a války, nemoci či humanitární krize – a o výskytu eboly v africké Guinei a jejím šíření do dalších zemí referovala zevrubně.

Zpráv o šíření nemoci nejen v Guinei, ale také v Libérii a v Sierra-Leone, bylo a je požehnaně a určitě netřeba je opakovat. Rád bych pouze, vzhledem k tomu, že se v regionu již přes měsíc pohybuji, přidal pár osobních postřehů.

Strach, strach a zase strach

V první řadě je třeba si uvědomit, že když se taková „věc“ – jako je výskyt nakažlivé a obávané nemoci – v Africe přihodí, řada okolností je zde zcela odlišných od zbytku světa. Velmi často mohou kulturní zvyklosti, společenská specifika či logistická omezení boj proti takovéto hrozbě výrazně komplikovat. Stejně tak zde nemusí nutně platit každé opatření, dobré opatření.

Ebola je bezesporu strašná nemoc, velmi nakažlivá, s vysokou mortalitou a je třeba dělat maximum, aby se dále nešířila. Je ale také třeba dávat události do souvislostí a snažit se, aby se z nutných opatření nestala hysterie, která při takových událostech v Africe nezřídka hrozí. Denně zde sice podle oficiálních zpráv zemře jeden až dva lidé na nákazu ebolou (situace se podle Lékařů bez hranic údajně v posledních dnech výrazně zlepšuje), stovky dalších ale denně umírají na řadu jiných nemocí, jako jsou malárie, tyfus, cholera, různá horečnatá a průjmová onemocnění apod. Nejspíš také především z tohoto důvodu přijdou místním obyvatelům přijatá opatření poněkud přehnaná, stejně tak jako atmosféra strachu, kterou zde vyvolávají.

Většina Afričanů je emociálně silně založených a jejich schopnost logicky a analyticky uvažovat je často potlačena velmi silnou vírou nebo jedním ze základních lidských pudů, a to strachem. Tento strach může být navíc velmi snadno živen šířením poplašných zpráv či velkou kumulací těch jednoduše špatných. Manipulovatelnost a jistou dávku ochoty nechat se strhnout k – z pohledu Evropana – iracionálnímu jednání dále zvyšuje negramotnost, která je zde nadpoloviční. I s ohledem na tyto faktory je třeba veškerá přijatá opatření velmi dobře zvažovat. Může se totiž velmi snadno stát, že zapracuje strach v kombinaci s psychologií davu a dojde např. k – na první pohled absurdnímu – napadení zdravotnického zařízení nebo personálu, což se také v Guinei již přihodilo a situaci musely řešit ozbrojené složky.

Výjimkou nebývá ani značná nedůvěra vůči západní medicíně, která je patrná zejména v agrárních a pralesních oblastech. Tato nedůvěra je navíc živena právě onou atmosférou strachu, která je kolem nemoci šířena, zvláště pak, když vidí, že v tom „bílém špitálu“ umírá jeden člověk za druhým. Místní obyvatel se tak raději přikloní k tradiční léčbě, jako jsou bylinky či návštěva šamana, který se bohužel při léčení nezřídka také nakazí.

Jak na situaci reagují okolní země

V Mali a v Senegalu kladou na vývoj situace ohledně výskytu eboly v Guinei značný důraz, především pak proto, že na jejich společných hranicích je čilý cestovní ruch. Řadu západoafrických zemí pojí rodinné vztahy jejích obyvatel, není tedy žádnou výjimkou, když rodina žijící v Guinei má v řadě okolních zemí příbuzné, za kterými čas od času cestuje. Tento stav vyvolává oprávněné obavy ohledně šíření nejen eboly, ale i dalších infekčních chorob.

Celkem radikálně situaci vyřešil Senegal, který má již přes měsíc s Guineou uzavřené hraniční přechody, takže do země se lze oficiálně dostat pouze letecky, což je pro drtivou většinu místních obyvatel zcela mimo finanční možnosti. Senegalské úřady nijak nezohledňují, že hranice jsou v Africe mnohdy spíše jen čarami na mapách a kdo chce, ten se bez větších problémů do země dostane. Často stačí pouze obejít hraniční přechod. Mali z tohoto důvodu nechalo hranice otevřené, aby lidé nemuseli přechody obcházet, a úřady tak měly aspoň minimální kontrolu nad lidmi, kteří do země proudí.

Ale i zde je třeba budit zdání aktivity a odhodlání místní byrokracie čelit potencionální hrozbě. V Bamaku, hlavním městě Mali, zavedli proto velmi sofistikovanou metodu boje proti možnému šíření nemoci. Cestující, kteří na bamacké nádraží přijedou autobusy nebo „dálkovými taxíky“ z Guinei nebo z jejích příhraničních oblastí a kteří cestou zvraceli nebo mají „zvýšenou teplotu“, putují do jakési izolace, než se vysvětlí příčina jejich nevolnosti či zdravotního stavu. Co na tom, že velká většina Afričanů není uvyklá cestovat a má v dopravních prostředcích běžně žaludeční potíže. Tak půjdou do karantény všichni.

Osobně jsem se setkal s ukázkovou metodou boje proti šíření nemoci, která byla kombinací naivismu, strachu a možná i opovržení, a to u senegalských aerolinií na jejich přímé lince Dakar – Conakry. V okamžiku přistání letadla na letišti v Conakry si celý personál aerolinií, včetně samotných pilotů, nasadil roušky a plastové rukavice a začal s těmito pomůckami odbavovat z letadla nevěřícně zírající pasažéry. Nejenže to bylo zcela iracionální, ale pro pasažéry i celý guinejský personál na letišti také značně ponižující. Od té doby jsem nikde jindy roušku neviděl.

Situace se lepší

Navzdory těmto mnohdy zbytečným opatřením, které pouze přiživují již i tak dost velkou atmosféru strachu, se zdá, že se postup v boji proti nákaze podařilo v Guinei racionalizovat. Při vstupu na úřady, do obchodů či ve školách, takřka všude je povinná desinfekce rukou. Lidé se snaží minimalizovat fyzický kontakt mezi sebou a zlepšovat své hygienické návyky. A především je účinný postup zdravotníků v pátrání po nakažených, jejich izolace a následné dohledávání lidí, kteří s nemocným přišli do kontaktu.

Poslední zprávy Lékařů bez hranic jsou mírně optimistické. Podle těchto zpráv počty nových nakažených v posledních dnech výrazně klesly. Doufejme tedy, že tento trend bude pokračovat a život v Guinei a v přilehlých zemích se brzo vrátí do normálu.