Adopce afrických dětí na dálku

ZÁŽITKY Z NEJVĚTŠÍ GUINEJSKÉ TRŽNICE

19.11.2013

Reportáž z pobytu českého koordinátora Tomáše Pivody v Guineji

Necelý měsíc bude nyní Tomáš v Guineji, kde díky českým dárcům chodí do školy přes tisíc dětí, monitorovat průběh Projektu adopce afrických dětí na dálku

"A mezitím v Guineji...děje se tu toho až moc, přestože se toho navenek vlastně tolik neděje. Jsou to každodenní mikroudálosti, které tu nikomu nepřijdou zvláštní, ale cinefilní Evropan by nejradši zakřičel "stop" a sjel celou scénu ještě jednou naostro...v tomto směru mi tu zoufale chybí skrytá kamera, skrytý kameraman a skrytý zvukař. Fotit a filmovat v Guineji na ulici totiž není úplně košer, obzvlášť v největší tržnici Madině, kde máte tendenci mířit objektivem do tváře každému druhému, ale lidi tu jsou na to (obzvlášť prodavačky) dost hákliví až agresivní - nadávají, vyhrožují policajtama a podobně. Já to sice ignoruju a cvakám, ale když jste s nějakým Guinejcem/Guinejkou a máte vyndaný foťák, začne být hrozně nervní (ten Guinejec/Guinejka, ne foťák) a dost zoufale vám neustále opakuje, že ho máte schovat (foťák).

Například když jsme byli kupovat v sobotu s Cathy a jejími 2 mužskými pomocníky boty a strávili jsme 3 hodiny (!) v obchodě (paradoxně ale u Číňanů, obchod typu ve vietnamské tržnici - železná vrata a sklad, vpředu po stěnách pár poliček s botama a pult, u něj malý vzteklý Číňan, matka, dcera, druhá dcera, všechny stojí vedle sebe a usmívají se, za nima totalní chaos, naházené krabice, pytle...). Samotný průběh nákupu probíhal klasicky, vybírání, smlouvání, Číňan vždycky vyběhl rudý (a nerudný) ven, že to teda ne, v žádném případě s cenou níž nepůjde a za chvíli zas už ťukal něco do kalkulačky, Cathy se ovívala a dávala oči v sloup, všichni uvnitř úplně mokrá záda, já postával u vchodu, a pozoroval, co se děje venku, fotil, dostal od několika ženských vynadáno, že je nemám fotit, jiné se ale zase na fotky nastavovaly, extrémně pak děti a takoví napůl přicmrndávači napůl žebráci, co se zastaví a koukají a chtějí peníze nebo pak pomůžou s taškama. Když tak stojíte na trhu, neustále kolem vás proudí pestrobarevný rej, kolem chodí neuvěřitelné typy lidí a prodávají všechno možné od ženských kalhotek po štětky do záchodu, často mají na hlavě lavor se sáčky vody, někteří vody balené (Coyah), jiní si nalili do sáčků vodu kohoutkovou, ty zavázali a vyrazili za výdělkem. Prodává se tu spousta guinejských pestrobarevných látek, ze kterých se šijou místní šaty, spousta věcí second-, third- a four-hand, plínky pro děti, rozložené na dřevě po jednom vedle sebe, jednou kolem mě prošla žena s košíkem uzených ryb na hlavě, takže se na chvíli silně změnil místní odér...Prodává hodně mladých lidí, neboli dětí, které by měly být ve škole, ale jejich rodiče zjevně nemají peníze a...reklamní přestávka...nejsou součástí žádného neziskového projektu, který by jim to umožňoval.

Takhle vedle mě chvilku stála holka, která prodávala místní pochoutku - cosi barevného ztuhlého v igelitovém pytlíku, velikosti asi tak mandarinky, vypadá to, že je to snad chlazené nebo dokonce zmražené, což je v místních podmínkách dost k podivu, bude to nějaká ovocná osvěžující zmrzlina nebo "ledová tříšť". Když si to někdo koupí, ukousne spodní kus sáčku a pak to olizuje a cucá. A šla kolem jiná holka, která prodávala vajíčka natvrdo, tak se zastavily, první si koupila cucací pytlík, druhá vajíčko. Ta s vajíčkem pořád zůstala stát a prodávat vedle mě (Cathy mezitím zakoupila další sadu bot...), tak jsem ji pozoroval, co se bude dít, a stala se naprosto banální a očekávaná věc - holčina si vajíčko naťukla o dveře, o které jsem se opíral a pomalu ho jednou rukou začala loupat (v druhé držela svazek ušmudlaných bankovek). To jí trvalo asi dvakrát dýl než obvykle mně a když to měla, několikrát si přehodila oloupané vajíčko k bankovkám a zpět a pak ho začala se stejným apatickým výrazem a pohledem jíst. V těch 35 stupních, co zrovna byly, jsem jenom zíral. Je to vlastně nezajímavá příhoda, ale když to vidíte a vnímáte spolu s pachem a prachem a potem a horkem a vším kolem, tak vás to fascinuje.

Po dvou hodinách čekání jsem začal intervenovat, že už bychom mohli jít (na to, jak nesnáším nakupování, jsem to vydržel docela dlouho). Byli jsme ovšem asi na čísle 140 párů bot a ještě zbývalo asi šedesát. Koupil jsem teda Cathy a jejím pomocníkům od místní asi 8leté holčiny vody v pytlíku (ty oficiální balené), vedle mě stál nějaký kluk, co mě celou dobu pozoroval, a začal na mě smutně koukat, že chce taky vodu, takže dostal taky. Já osobně zatím cucání pytlíků moc nemusím, takže se držím lahví.

Za chvíli přišel do "našeho" krámku, který jsme mezitím celý obsadili i se všema krabicema, které vždycky po chvíli smlouvání vypluly na povrch, týpek, co měl v tomto počasí na sobě péřovku a na hlavě bílého kulicha. V ruce bandasku a šel něco nabízet Číňanům, ti se strašně dlouho radili, jestli jo nebo ne, pak se rozhodli že ne. To mě zaujalo a zvědavost nedala, tak jsem se ho šel zeptat, co prodává. Prodával šavermu, takže placku a la gyros a hranolkama, hrozně mi to začal vychvalovat, že je kuchař, že byl ve Francii a že je to moc dobré. Měl to i docela pěkně a la hygienicky zabalené. Když mi to ukazoval, tak to zmerčila Cathy a ihned dvě zakoupila, já jsem nechtěl, ale zeptal jsem se ho, odkud je. Protože se snažím hovořit místní odnoží francouzštiny a již jsem dávno pochopil, že mým frázím a otázkám zformovaným pomocí zdvořilostního "est-ce" nikdo moc nerozumí, tak mluvím, jak to ze mě leze a položil jsem mu otázku "Tu es d'ou?" (Ty jsi odkud?) On na mě zíral a myslel si, že mluvím a tom gyrosu, chvíli přemýšlel a říká: "Oui, c'est tres doux" (Ano, je to velmi lahodné - doux ve francouzštině znamená hlavně sladký a lahodný). Pro jazykově se neorientující - výslovnost d'ou (odkud) a doux (sladký, lahodný) je ve francouzštině téměř identická (že by homonyma, že ano?). Já na to: "Ne, ne, věřím, že je to lahodné, ale já myslel odkud jsi ty - toi, tu es d'ou?" On se pod bílým vlněným kulichem zamyslel, pak zaculil, a říká: "Moi? Je ne suis pas doux, je ne suis pas une chose pour manger..." (Já? Já nejsem sladký/lahodný, já nejsem k jídlu...). Začal jsem si připadat jak vůl, že tady říkám nějakému chlapovi v kulichu, že je fakt sladký, tak jsem zapátral ve skrytých chatrných základech francouzštiny a říkám mu teda trochu gramaticky správněji "Non! Tu viens d'ou???" (Ty pocházíš odkud?") A to už se rozlinul úsměv na tváři a on vesele odvětil "Je suis Guinéeen". Poučení pro mladou generaci - nepodceňujte úplné základy cizího jazyka!!!

Jak některým z vás jistě už došlo, jsem trochu grafoman. Tento příspěvek měl být původně o předsvatebním hopsání a nedělní svatbě, vymklo se mi to ale z klávesnice a protože stále čekáme na balíky z letiště, ještě to stručně dokončím a o svatbě napíšu zase příště i s bohatou obrazovou dokumentací. Když jsme teda úplně uondaní vítězoslavně opustili čínský obchod, nastal logistický problém přetransportovat krabice s botama domů. Auto, kterým jsme přijeli s Cathy, nechal řidič stát někde na druhém konci trhu před pneuservisem, což bylo asi dost daleko, ale zas ne tolik, abychom to neušli. K tomu si Cathy objednala další auto, které zrovna vezlo její děti ze školy, takže bylo přistaveno taky k pneuservisu. Balíky a my jsme se ale museli k tomu servisu nějak dostat, takže někdo chytl taxíka, že tam balíky a Cathy odveze a ostatní půjdou pěšky. Narvali jsme plný kufr a půlku zadního sedadla a Cathy zavelela, že jsme unavení a pojedem tím taxíkem všichni. Na mé protesty, že jsem zvyklý chodit několik kilometrů denně, nebral nikdo ohled, protože se báli, že budu chodit Madinou a fotit. Tak nás tentokrát nebylo vzadu 5, ale tři a čtyři balíky a vyrazili jsme po ulici, která protíná Madinu, směr pneuservis. Ačkoli to mohlo být tak cca. kilometr, možná dva, jeli jsme to půl hodiny, protože cesta uprostřed Madiny nějak není vyasfaltovaná, ale je to velká bahnitá, někdy možná prašná prohlubeň, kde po minulé deštivé noci zůstaly obrovské zaplavené plochy, kterým se všichni vyhýbají na úseku, kam by se vešla normálně maximálně motorka. Takže jsme většinu cesty stáli a čekali, až projede auto v protisměru, troubili a do toho celé osazenstvo vzrušeně diskutovalo v jazyce Malinké, i s řidičem. Cathy chroupala šavermu a já rukou, na které jsem si zrovna neseděl, vyndal foťák a snažil se něco natočit nebo vyfotit ze skrytu taxíku. Za 5 minut přiběhl k autu rozzuřený Guinejec (či jak říkají Lidové noviny, Guinejan) a začal na řidiče a guinejské osazenstvo auta něco řvát a ukazovat na můj foťák. Tak jsem byl ihned zpražen pohledem a guinejsky rázným hlasem poslán i s foťákem "už někam". Radši jsem ho teda zbytkem volné ruky hodil do tašky, což se ukázalo jako silně prozíravý tah, protože asi za deset sekund se u našeho taxíku zjevil policajt a začal něco vykřikovat na řidiče, chvíli vzrušeně diskutovali, pak najednou jako by se začali bavit přátelsky (jen znovu pro vysvětlení, Guinejci mezi sebou moc francouzsky nemluví, mluví jedním z mnoha místních kmenových nářečí, takže rozumím prd) a pak jak tak vidím škvírku v okně před sebou, tak si představte záběr kus okna, tělo policajta, jeho ruka, najednou se vysune ruka řidiče, do dlaně policajta zašustí tři bankovky, ten ji sevře v pěst, strčí do kapsy, vystrčí a začne stejnou dlaní máváním dopředu signalizovat, ať jedeme dál. Pak uprostřed bahniště, kde se babralo několik aut, taky stála policajtka, která na všechny jen něco pokřikovala, asi to měl být kruhový objezd...my jsme každopádně vjeli do protisměru a za 10 minut jsme byli u pneuservisu. Tam jsme sice vykysli ještě na další půlhodinu, ale tím už vás dál unavovat nebudu...stejně mám takovou potuchu, že to nikdo nečte...jestlipak jste to někdo dočetl až sem? Asi bych měl dávat nějaké kontrolní otázky, abych poznal, jestli to někoho vůbec zajímá. Tak třeba, a jak se máte vy v Evropě?"