Adopce afrických dětí na dálku

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY V GUINEJI 26. DÍL

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY BÁRY ŠTORKOVÉ Z CESTY DO GUINEJI V LISTOPADU 2012

Den dvacátý třetí, čtvrtek, vnitrozemí, město Kissidougou

V půl šesté jsem vystřelila z postele (k nelibosti mé spolubydlící, ale to už vážně není můj problém), umyla se a naházela věci do tašek, které hned na to putovaly do kufru auta. Řekli mi, že s námi do Conakry pojede i Simonova sestra, takže jsem se nasídlila dopředu vedle Benjamina. Měli jsme naložené auto banány a pomeranči, co mě ale zarazilo nejvíc, vezly jsme s sebou tři živé slepice. Chudinky byly narvané v jakési ploché kleci v kufru auta. To jsem si říkala, jak asi musí být chudinky vystresované, když jsme pak po cestě míjeli auta, které transportovali živou drůbež tak, že je měli prostě přivázané venku na křídle auta. Ptala jsem se sama sebe, jestli může slépka zemřít strachem, nebo jestli se může zbláznit.

Po naložení nákladu mohla naše rallye Kissidougou – Conakry začít. Vyráželi jsme něco po šesté a cesta měla trvat 12 hodin. Ve Faranah jsem si koupila nějaké to jídlo. Měla jsem chuť na bagetku se sýrem, ale divné je, že tu žádné sýry prostě nemají (pro masomilce – nemají ani uzeniny). Ono by to bez těch ledniček totiž asi ani dlouho nevydrželo. Jediný sýr (jestli se tomu tak dá říkat) k mání je taveňák Veselá kráva. A to si představte, co v tom asi musí být za chemické pochoutky, když jim ten sýr leží v horku na pultu třeba týden a pořád je ve stejném stavu. Zvolila jsem raději několik kousků takové jakoby buchty, které nesla jedna paní v kyblíku na hlavě. Žádný zázrak, ale sníst se to dalo. Jo, po cestě jsme srazili kozu, ale z toho žádný problém nebyl, majitel řekl, že ji stejně plánoval zabít, takže jsme pokračovali v cestě.

Po cestě jsme stavěli až v Mamou, kde jsme nabírali benzín. Od Faranah to bylo první město, kde byl signál v mobilu (cesta mezi městy trvala 6 hodin, jen pro představu). Celou cestu jsem si říkala, jak by bylo dost nepříjemné mít jakoukoli poruchu. Bez signálu a s nejbližší vesnicí vzdálenou 50km… jak to tu ti lidé dělají? Hned jsem měla možnost to zjistit, protože jsme asi 100km za Mamou píchli. No rezervu jsme sice měli, jaké však bylo překvapení celé posádky vozidla, když nepasovala. Co teď? Simon byl vyslán i s píchlou pneumatikou do nejbližší vesnice, kde někoho ukecal, aby ho vzal do města (samozřejmě za poplatek) a tam nechal kolo opravit. Zdržení? 5 hodin. Během té doby jsem posedávala okolo auta a likvidovala zásoby pomerančů v kufru. Neskutečná nuda, kde nic, tu nic, mrtvá baterka v mobilu (který by stejně neměl signál, ale aspoň pár her by se tam našlo), jediné, co mi zpestřovalo čekání, byla banda koz, které se občas přišly podívat, který nešťastník to tam ztroskotal.

V šest večer, kdy už jsme měli přijíždět do Conakry, jsme teprve vyráželi z místa. Po cestě jsem si aspoň koupila ohromný ananas, meloun, nějaká rajčata a kukuřici, protože kolem města Kindia mají prý nejlepší a nejlevnější ovoce. Do Conakry jsme dorazili po jedenácté, překvapilo mě, jak jsem si během jednoho týdne odvykla na to hrozné vedro. Po přivítání s rodinou jsem hned běžela do koupelny pozdravit přítomný hmyz, umýt se a šup do postele. Skoro jako kdybych se vrátila domů.

Den dvacátý čtvrtý, pátek, Conakry

Ráno jsem už nervózně přešlapovala po terase, jelikož jsem čekala na Benjamina, se kterým jsem šla do internetové kavárny. Konečně! Nemohla jsem se od počítače odtrhnout, ale samozřejmě jsme pak měli ještě na programu hledání nevyfocených dítek. To se nám skoro povedlo dokončit, teď už nám zbývá jen jedna dívenka.

Slepička, která bydlela v ledničce, za dobu mé nepřítomnosti vyseděla tři malá žlutá kuřátka, se kterými se nyní promenuje po dvorku. Jsou strašně roztomilá a pípají o sto šest. Připomínají mi Velikonoce.

Když už jsem u těch Velikonoc – v Kissidougou, když jsem posedávala na terase, zaslechla jsem hudbu z mobilu. Byly to vánoční koledy. Bylo děsně divné, je v tom vedru a žáru slunce poslouchat, jako kdybyste si je pustili v červenci. Úplně jsem zapomněla, že až se vrátím domů, tak bych sakra rychle měla sehnat dárky pod stromeček, protože se Vánoce kvapem blíží. Vůbec mi tedy nechybí ty všemožné reklamy a upoutávky, kupte toto, kupte tamto. Krásně se mi podařilo tomu nejotravnějšímu vyhnout, takže jsem ohromně spokojená.

Večer jsem ještě nakoupila hromadu zeleniny a doma z toho připravila salát, což se zájmem pozorovali především mladší členové rodiny. Sice si ho dochutili maggi a majonézou (uff), ale všichni se tvářili, že jim můj český salát moc chutná. Tak příště zkusím něco jiného, i když tady se s dostupným kuchyňským vybavením moc odvázat nemůžu – žádné parní hrnce, horkovzdušné trouby, pánvičky s keramickým povrchem a podobné vymoženosti tu samozřejmě nemají a bez nich si tak trochu nevím rady. Zkusím zavzpomínat na dobu, kdy jsem jako malá chodila do turistického kroužku, to jsme vařili v lese v kotlíku. Ale mám pocit, že jediné, co jsem takhle byla schopná uvařit, byla polévka z pytlíku a s tím tu asi nepochodím.

Bohužel se mi při transportu z Kissidougou vyplácal v kufru repelent, takže mě s neskutečným apetitem začali žrát komáři. Drbu se jako blázen, podezřívám všechny masti na štípnutí, že v tomhle horku přestaly fungovat… Ale zjistila jsem zásadní věc. To, co zbyde po okousání kukuřice, naprosto dokonale funguje jako drbátko na komáří kousnutí, vřele doporučuji!