Adopce afrických dětí na dálku

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY V GUINEJI 14. DÍL

Den jedenáctý, sobota

Přestože byl nepracující víkend, vydupala jsem si na Bernardovi focení jeho dětí. Chci to mít co nejrychleji za sebou, aby bylo dost času i na jiné záležitosti. Focení probíhalo v knihovně a zvěst o tom, že se budou rozdávat dárky, obletěla místní čtvrť tak rychle, že na dvoře za chvíli nebylo k hnutí. Málokdo ale věděl, že dárky jsou jen pro děti z programu adopce na dálku, což byl trochu problém pak dovysvětlit.

Po přestávce jsme se přesouvali, protože začalo pálit slunko a moje kůže začínala podezřele rudnout. Kromě tohoto nedostatku má bílá kůže oproti té tmavé ještě jednu zásadní nevýhodu, jak jsem si okamžitě všimla, a to takovou, že je na ní okamžitě vidět špína. Sice se snažím o očistu alespoň dvakrát denně, ale nemůžu si pomoct, pořád jsem jako prase. Nohy už jsem vzdala, tam to nemá cenu, protože už při cestě z „koupelny“ jsem od bláta. No a samozřejmě taky mnohem víc chutnám komárům. Kousnutí krásně nateče, takže je máte bolák velký jako víčko od PET láhve, no a že to hrozně svědí, to snad ani nemusím zdůrazňovat.

Po skončení focení jsem jela opět sama odvážně domů taxíkem. Udělala jsem zásadní zjištění, že cestování tímhle dopravním prostředkem je docela věda. Totiž – když stojíte na ulici a chcete se svézt, nikdy nevíte, kam má právě projíždějící taxi namířeno. Proto se tu vyvinul systém řekněme stopovaní, který zaručuje, že chytíte to správné auto. Například když jedu z domova do knihovny, musím ukazovat jakoby od sebe. Když bych chtěla na velký trh, tak palec nahoru a mávat rukou lehce za hlavu. Pokud chci do centra, musím také s palcem nahoru kroutit zápěstím. A podobně při cestě třeba z mé oblíbené internetové kavárny (kde umí díky Bohu jeden člověk anglicky) se domů dostanu ukazováním na zem. Není to sranda, a pokud nechcete skončit na druhé straně Conakry, je potřeba si to pamatovat opravdu dobře.

Ještě je jedna věc, o které bych se chtěla v souvislosti s „městskou hromadnou dopravou“ zmínit. To, že taxíky opravdu neodpovídají objemu přepravy, je asi jasné. Proto někteří podnikaví občané používají své auto stejně jako taxi a pokud někam jedou, vezmou vás za poplatek (často vyšší než za normální taxík) s sebou. Čili stojíte na kraji ulice, máváte jako o život, když vás mine už desátý přecpaný vůz, ztrácíte naději a začínáte se už vážně vařit na sluníčku, když tu vám zastaví normální auto. Když se mi to stalo poprvé, tak jsem zbystřila a s myšlenkami na bandu únosců žádající tučné výkupné za zoufalou bělošku jsem poděkovala a skryla se raději za palmu. Teď už ale vím, že mě nikdo nikam prodat nechce, ale že pán jedoucí třeba na nákup při cestě přibere pár cestujících a může si tak koupit o ananas navíc.

Doma jsem pak ani nedělala nic zvláštního, třídila jsem fotky a snažila se o konverzaci. Doteď jsem pořádně nevěděla, kam se v této domácnosti nosí odpadky, protože kdykoli, kdy jsem chtěla vyhodit třeba šlupku od banánu, kapesníček nebo obal od něčeho, bylo mi řečeno, že to mám normálně hodit na zem. Jako pardon, ale to by mou čistotnou evropskou duši asi zabilo. Párkrát jsem nedůvěřivě nechala igeliťák na terase s plánem, že budu číhat na někoho, kdo to přenese jinam – a tentokrát se zadařilo. Všimla jsem si, že to nosí za dům z druhé strany, než kterou se chodí na záchod, kde stojí zrezivělé kolečko plné bordelu (a much). Vybavena igelitkou plnou odpadků, které jsem zatím nastřádala, vkradla jsem se tam nenápadně také. Z jedné strany vede zeď vysoká aspoň dva a půl metru, z druhé strany jsou zdi domku. Celá „ulička smradu“, jak jsem ji z pochopitelných důvodů nazvala, má šířku asi půl metru. Než se s vypětím všech sil na otupení čichu prosoukáte až ke kolečku, zaútočí na vás ukrutné hejno much. A prosím pěkně, tohle je hned vedle okna do pokoje, kde momentálně spí skoro všichni domácí.

Večer nám zase na chvíli pustili proud, takže jsem chvíli sledovala televizi. Pokaždé, když funguje TV, se tu sleduje jedna a tatáž telenovela, kde se ze začátku pořád řešilo, jestli Estéban umře, nebo neumře. Teď se řeší, jestli Marina opustí Richarda kvůli Fernandovi, přesto, že Richardo asi taky umře. Roztomilé je, jak to tu berou všichni ohromně vážně. Pokud běží Estéban a spol., všichni všeho nechají, sednou na stoletý rozežraný gaučík a se zatajeným dechem sledují, co se bude dít. Během některých „vypjatých“ momentů se z úst diváků dokonce občas ozve vystrašené „ách“ nebo „och“. Estéban ještě neumřel a Marina se pořád nerozhodla, zato já utíkala spát. Jakožto jedináček jsem měla vždy křehký spánek a probudila by mě i myš pobíhající na špičkách, ale řeknu vám, že po necelých dvou týdnech mezi X člennou uřvanou rodinou, kde si absolutně nikdo neláme hlavu s tím, jak je pozdě a kdo ze spolubydlících už spí, usnula bych asi, i kdyby mi někdo z nich seděl na hlavě. Takovou průpravu mi nezařídily ani vysokoškolské koleje.