Adopce afrických dětí na dálku

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY V GUINEJI 12. DÍL

Den devátý, čtvrtek
Mé včerejší plány s koupí nové baterky a focením další kupy dětí však vzaly rychle za své. Ráno jsem se probudila a moje první kroky vedly právě tam, kde včera skončila ona nešťastná krytka. Pořád jsem doufala, že se tomu vyhnu, ale „nemoc bílého muže“, jak to nazval Benjamin, dostihla i mě. Průjem, zvracení, slabost… No ideální do čtyřicetistupňového vedra bez pitné vody se špínou a hmyzem, kam jen oko dohlédne. K tomu se připojil i zánět spojivek, to abych na tu hrůzu aspoň neviděla.
Ke slovu přišly hygienické ubrousky (hooooodně ubrousků), desinfekce na ruce, savo k desinfekci vody a hlavně momentálně mí nejlepší kámoši: imodium, černé uhlí a mokrý kapesník na hlavě.
Volala jsem Benjaminovi, že to se mnou dneska moc ideálně nevypadá, takže fotit se nebude. Ten se vyděsil a přijel mě zkontrolovat. Alespoň mi přivezl naporoučený nákup prostředků, které proti podobným neduhům fungují alespoň u nás doma: coca cola, pomeranče a starý bílý chleba. Řekla jsem si ještě o citron proti zvracení, ale místo toho jsem byla konfrontována s limetkou, která ve mně vzbuzuje nauseu sama o sobě (nějak mi jednou úplně nesedla limetková vodka). Ale překonala jsem se a jednu jsem poctivě snědla. Fuj.
Benjamin mě přemlouval, ať jedeme do nemocnice, o čemž jsem samozřejmě nechtěla ani slyšet (to by ze mě byli asi nadšení, další nerezistentní běloch). Snažila jsem se ho přesvědčit, že jediné, co v tuhle chvíli potřebuju, je klid a spánek (který jsem zrovna moc v noci neměla, jelikož mi bylo hrozně blbě, ale na noc se zamyká a já neumím otevřít – nechtěla jsem nikoho budit a nejhorší je, že ani nemůžete zvracet z okna, protože je zamřížované).
Jenže spánek a odpočinek je přesně to, čeho se vám v Guineji nedostane, pokud mají ostatní pocit, že trpíte smrtelnou chorobou. Takže se u mého lůžka pořád někdo střídal a do nekonečna jsem byla dotazována, jak se mám a co moje zdraví. Snažila jsem se vymyslet, jak je slušně co nejrychleji a efektivně vypoklonkovat, ale napadlo mě jen to, že bych mohla někoho pozvracet. Takže ve výsledku jsem jen ležela, usmívala se, odbíhala kolem domu na wc a utírala si čelo obkladem.
Catherine mi alespoň zavolala a také se mě snažila přimět k návštěvě nemocnice. Vysvětlovala jsem jí, že budu žít, že se potřebuju jen vyspat, jelikož jsem spolykala půlku cestovní lékárničky.
Teď za mnou byla jedna z malých obyvatelek domečku, tuším, že se jmenuje Lavie, mávala mi před nosem vlhčenými ubrousky, které jsem s sebou neustále vláčela na záchod (jako zase pozor, kulturní adaptace na hygienické poměry vocaď pocaď) a ptala se, k čemu to je. Tak jsem jí to ukázala a hned dostala jedno balení od cesty, protože doufám, že já už zítra nic takového potřebovat nebudu…