Adopce afrických dětí na dálku

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY V GUINEJI 4. DÍL

Den třetí

Včera v sedm hodin už sluníčko zmizelo hluboko pod obzorem a já se velmi rychle naučila francouzské slovíčko pro tmu a elektrický proud, který samozřejmě nebyl. S Genevive, které může být něco přes 20 let, jejím bratrem a kamarádem jsme se vydali zakoupit mi vodu. Za svitu mobilních telefonů, který nás po cestě vedl, jsme se vydali kamsi do krámku. Byla úplná tma, občas někde před domem svítila svíčka, nebo jsme potkali človíčka, který si také svítil mobilem. A přesto bylo na ulici docela dost lidí. Řeknu vám, není jednoduché poznat v takovéto tmě černocha v tmavém oblečení. Dokud se neusměje, nemáte ani tušení, že tam je. Jaká radost, když zrovna jelo auto, člověk zjistil, kde co je, kdo kde stojí a mohl vesele pokračovat v cestě.

Po úspěšném sehnání balené a snad pitné vody jsme se vrátili domů a já se odhodlala jít se „osprchovat“. Tentokrát jsem to ale vymyslela fikaně. Dala jsem si všechny potřebné věci do igelitky, zavázala ji a pověsila na rám dveří, aby mi do ní nespadl nějaký nežádaný návštěvník. Trošku mě znepokojilo, že pavouk, který včera okupoval poličku, změnil svou lokaci neznámo kam. Krčila jsem se proto v přístěnku a doufala, že zrovna nedostane nápad na mě odněkud skočit. Po relativně úspěšné koupeli jsem zalezla pod moskytiéru a během několika vteřin jsem nevěděla o světě.
Dnes ráno jsem si vyčistila zuby podle včerejšího vzoru. Voda z Bruselu sice došla, ale ze včerejší procházky jsem pořád měla tak litr. Pak začal jít proud, tak jsem okamžitě dala nabít všechna zařízení, která jsem objevila. Mezitím jsme s Genevive vyrazily na trh. To byl zážitek! Šly jsme tam ulikami mezi domky, kde pobíhaly děti, ještěrky a slepice. Potkávaly jsme ženy, které se z trhu vracely s lavorem plným nákupu na hlavě. Trh jsem doposud viděla jen z dálky. Hromada malých stánečků napláclých na sobě, s velmi nízkou střechou. Samozřejmě je stánek ztlučený ze všeho možného, co kdo objevil. V předních řadách, kde se člověk ještě moc netísnil, prodávali hlavně oblečení a bižu, pak přišlo jídlo. Nevěděla jsem, kam dřív koukat – jestli na to, kam šlapu, do koho vrážím, nebo co to sakra na tom pultíku mají. Především byla k mání spousta syrových ryb. Ovšem ty nebyly ani náhodou obložené ledem, jak je to normální i v Turecku, prostě se válely na pultu pokrytém igelitem a lezlo po nich neskutečné množství much. Na jednom pultíku seděl asi dvouletý chlapeček a hrál si s mrtvými rybkami. Pak se prodávala hlavně zelenina, byly tam různé druhy, které neznám. Něco vypadalo jako listí, pak to madam prodavačka namlela a byl z toho takový zelený humus, který pak zabalila do igeliťáku. Vůbec pytlíky jsou tu velmi oblíbené, dávají do nich úplně všechno, ať v tekutém nebo pevném stavu. Většinu věcí, co obsahovaly sáčky, jsem nedokázala identifikovat. K mání byly i léky, vytahané z obalů, povalovaly se bez ladu a skladu po stole. Tuším, že pán, co je prodával, neměl ponětí, k čemu víc jak polovina slouží. Zahlédla jsem i zubní kartáčky a pasty, všechno se ale tvářilo dost použitě. Koupila jsem si dvě avokáda a byla jsem spokojená, doma na mě totiž čekala pořád včerejší ryba (šoupla jsem ji pod postel, aby se aspoň trochu chladila od podlahy).

Hned doma jsem se rozhodla rybu zkonzumovat, každá minuta navíc mohla být v množení bakterií rozhodující. Zásadní problém jsem shledala v tom, že ryba je celá, z čehož se mi zvedá kufr. Nesnáším ryby vcelku, s hlavičkou, ploutvičkama a podobně. Statečně jsem však část snědla, omáčka samozřejmě pálila jako prase, ale batáty v ní namočené chutnaly docela dobře. Po obědě se Genevive nabídla, že mě vezme na univerzitu. No uznejte, to jsem si nemohla nechat ujít.