Adopce afrických dětí na dálku

Z DENÍKU ČESKÉ KOORDINÁTORKY V GUINEJI 3. DÍL

Den druhý - dokončení

Následně jsme jeli navštívit školu Catherine. A jak vypadá taková africká škola? Přízemní zděný baráček s malými temnými místnůstkami plné dětí (velmi zjednodušeně řečeno). Ve třídách jsem zatím nebyla, ale určitě se tam ráda někdy mrknu. Škola má docela velký dvorek s koutkem pro hraní, kde je nějaká ta houpačka. Ze dvorku se vchází do jednotlivých tříd, anebo třeba také k panu řediteli, který byl zrovna v tomto případě moc milý a usměvavý starší pán. Děti ze mě byly vykulené, postávaly v hloučkách a pozorovaly mě z uctivé vzdálenosti.

Hned vedle školy bydlí Catherine se svoji rodinou. Popravdě nemám přehled o tom, kdo ke komu přesně patří kterým příbuzenským vztahem. V každé rodině je strašná spousta lidí veškerých věkových kategorií (především početné jsou ty věkově nízké kategorie). Ovšem u Cathy jsem dostala právě své první ryze africké jídlo a málem mi upálilo vnitřnosti. S sebou jsem ještě dostala v mističce rybu, brambory a jakousi omáčku (vsadím se o cokoli, že to bude pálit jak čert), což mi komplet stojí na stole (ano, v tom horku – lednička je v této domácnosti nepřítomna). Zítra to sním a budu doufat, že mám případně dost endiaronu. Přikryté to je, mouchy na to nemůžou, tak z toho snad nic jiného než průjem nedostanu.

Abych dopověděla můj zážitek s jídlem – najíst jsem dostala pěkně v kuchyni, u stolu a dokonce s prostíráním. Když jsem do sebe všechno nasoukala, byla jsem přesunuta do jakési uličky za domkem. Seděla tam na takových malých židličkách spousta lidí: tři ženské, dvě mladé, jedna starší (diskutovaly o tom, že jim nerozumím ani slovo), dvě holčičky, jeden chlap a jeden klučík. Měli před sebou velké hliníkové mísy plné rýže (která byla osedaná mouchami) a nějakých omáček a jedli. To už jsem si připadala fakt divně, jelikož mě posadili na jedinou židli, kterou měli.

Kdo dojedl, sebral se a odešel. Zato přišel někdo jiný a ten se pustil do jídla. Taková jídelna na zemi za barákem. A všude plno much. Děsně si mě oblíbilo jedno špuntě, Mohamed, patrně syn Catherine (nebo někoho jiného, to se vážně nedá poznat), furt mi nosilo vidličky, následně po mě matlalo banánem a nakonec pomerančem. Nepochopila jsem, jestli mi ten banán dává, nebo jestli chce, aby mě osedávaly mouchy o poznání víc než předtím. Sladké to dítě.

Pak jsme se vrátili k Bernardovi domů, tj. tam, kde přebývám. Pokoj a včerejší události popíšu zítra, protože teď už jsem vážně ospalá a každou chvílí vytuhnu. Sedím pod moskytiérou a doufám, že se pod ní nepodařilo procpat i jinému obyvateli, než mě…